I čísla mohou (někdy, kéž by!) mluvit (7)

Také se (žel, v horším směru) srovnal teď krok mezi EU a USA

8. 9. 2011 / Miloš Dokulil

Takto se hned snižují příjmy přímo ve výrobě, dopravě a odbytu výrobků, takže odvozeně klesá také daňový základ k odvodu do státního rozpočtu od podnikatelů. Také proto si -- přinejmenším od "velké krize" z roku 1929 -- ekonomové lámou hlavu nad tím, do jaké míry šetřit ("škrtat v rozpočtech"), když hrozivě vzrůstá podíl ztrátových ("červených") čísel ve výkonnosti ekonomiky a jedině nějaké účinné injekce (kolik, a kam?) mohou pak zabránit nejhoršímu. Když je ale apel na šetření (tedy "škrty"!), jak vykouzlit "investiční pobídky"? Přitom: jakmile je zjevné, že ekonomika státu si zhoršila platební schopnost, následně tím nákladněji může -- samozřejmě že dočasně -- půjčkami překrýt kupící se deficity. Mohl by vzniknout problém se splatností vzniklých dluhů, protože úroky z půjček spolykají stále větší podíl z HDP. Zde hrají nemálo zlověstnou úlohu ty proslulé "ratingy" (hodnocení platební schopnosti a celkového ekonomického "zdraví" toho kterého státu).

Takže: Za posledních 12 let (mezi lety 2000 až 2011) se úroveň nezaměstnanosti v Evropské unii sice zvýšila pouze o zhruba půl procentního bodu, ale byla už roku 2000 na varovné výši --- 8,8 %! Letos 9,6 %. (V Česku se zrovna teď před létem zvýšila z 8,1 na 8,2.) --- Přitom v některých státech EU přesáhla nezaměstnanost 20 %, především mezi mladými lidmi! Co to může udělat v hlavách zrovna těch mladých lidí, chystajících se "do života" s jejich hodnotovým systémem, teď nerozvádějme. Že pak nezaměstnanost postihuje nesrovnatelně hůř nekvalifikované, je specifikum především v naší současnosti, protože manuální práce vůči dřívějšku nemálo ubylo. Přidá-li se do této úvahy, že mezi ekonomickými přistěhovalci převažují lidé bez kvalifikace, jen s touhou lépe žít, pak když se takoví lidé přijatelně v cílové zemi neuchytí, je tu zaděláno na problémy, které stěží bude možno nazvat zrovna a právě "etnickými", zvrhnou-li se v nějaké násilí.

Zatím nelze pochybovat o tom, že v oblasti ekonomiky (ale i finančnictví nebo vojenství) jsou stále světovou "jedničkou" Spojené státy. Pořád je světovou rezervní jednotkou dolar. A to bez ohledu na oslabení této měny v důsledku řady událostí od konce roku 2007. (Až druhou v pořadí zatím byl a je touto měnou euro!) --- Uveďme si teď ve sledovaném období čísla o nezaměstnanosti v USA. V roce 2000 byla v USA nezaměstnanost pouhá 4,0 %! Zato roku 2011 již dosahuje závratných 9,1 %. Takto se blíží stavu v EU. Kdo komu teď má pomáhat z té nemalé louže (neříkejme, že aspoň do bláta)?

K dalšímu zamyšlení budiž připodotknuto, že stávající deficit euro-zóny je "pouze" 6 %, přičemž deficit USA se teď pohybuje na nepředstavitelně vysoké úrovni, 10,6 % a rostl nemálo rychleji než v euro-zóně! Přitom ovšem USA mají navenek jednotnou státní politiku, včetně té fiskální, zatímco euro-zóna je pořád ve sledovaných ohledech roztříštěná. Pouhé, byť dobře míněné deklarace, mající konečně za cíl sjednocení hospodářské politiky v rámci zóny (viz prohlášení Merkelové a Sarkozyho těchto dnů), samy o sobě spásu nenavodí. Neúprosný čas samozřejmě běží dál... Nemálo ekonomů si zatím znovu ladí slovník směrem k možné druhé vlně ekonomické "recese". Jsou i tací, kteří již malují čerta na zeď. Tím, že mluví přímo o "depresi". Ještě štěstí, že běžné publikum moc netuší, v čem je rozdíl...

Vytisknout