Ve jménu demokracie -- jak kdo, jak kde

29. 8. 2011 / Jiří Baťa

Ten rozdíl je totiž v tom, že zatímco představitelé těchto funkcí jsou lidé na vysoké politické úrovni, lidé, kteří ctí zásady demokratického principu vládnutí, jsou si vědomi své politické, ale hlavně osobní odpovědnosti vůči občanům své země, vědomi si skutečnosti, že do funkcí byli zvolení svými voliči a tedy, jestliže jejich přízeň klesla na kritickou úroveň, jsou schopni tento stav nejen rozeznat, ale jej i akceptovat potřebou své vlastní rezignace. Respektují při tom vůli vlastních voličů. To je zásadní rozdíl od politiků našich, kdy ani zcela neúnosné stavy a situace, do kterých se ten který politik dostane, není schopen demokraticky kritického zvážení své neúnosné situace, své politické odpovědnosti vůči voličům, zásad demokratického pojetí vládnutí a moci.

V takovém případě již jde o zjevný deficit morální odpovědnosti, deficit demokraticky smýšlejícího člověka, deficit vědomí vděku na jedné a odpovědnosti vůči voličům na straně druhé. To všechno totiž převažuje vidina moci z dobrého postu a hlavně finanční zainteresovanosti z titulu funkce, navázané osobní vazby, styky, známosti. Ty tam jsou demokratické, natož morální a etické zásady. Přednost dostávají osobní cíle, ambice, zisk a další výhody, jdoucí na úkor skutečnosti, že demokraticky vládnout znamená sloužit svým občanům-voličům, být za své činy a konání zodpovědný a z nedostatků vyvozovat osobní závěry. A to až tak, že je-li jeho činnost a popularita na úrovni splašků podzemní kanalizace, odstoupí ze své funkce. Na české podmínky, bohužel, nereálné.

Je sice svým způsobem pochopitelné, že má-li český politik svou minulost v několikanásobném šatníku, plného převlékacích kabátů, má-li vysoko vzdělaný politik minulost ve studiu vysokých škol v totalitním režimu, stejně jako původ z rodiny komunisticky angažovaných rodičů, notabene v minulosti osobně režimu sloužícího, je zřejmě až nelidské po takovém člověku-politikovi chtít nebo požadovat takové nároky. Takový člověk ztratil kredit morálního člověka v momentě, kdy převlékl první kabát. Kabát osobní, ziskuchtivé, po moci toužící kariéře. V tom je celá tragedie naší politiky.Místo celospolečenských, státu i občanům prospěšných cílů, zvolili cestu soukromého politického byznysu, zájem o občany-voliče je u nich to poslední, co je může v jejich politické kariéře zajímat.

Bylo by možné počin japonského premiéra dávat našim politikům za vzor. Vzhledem k tomu, že počin Naota Kana není ve světě demokratických států počin vysoce postaveného politika nijak mimořádný, spíše běžný, je toto konstatování jen v rovině občanského stesku nad úrovní morálních kvalit lidí, kteří vládnou v naší politice. U vlády počínaje, jednotlivých politiků konče. Uvádět příklady snad netřeba. Nejsmutnější na tom je, že stejně jako v Japonsku, tak i u nás vládnou demokraté. Pak se jen ptám: kolik podob má demokracie?

Vytisknout