Školy

25. 8. 2011 / Boris Cvek

JČ: Když byly moje dcery malé, měly ve skotské škole, kam chodily, za úkol dělat různé tematické projekty. Když jim bylo kolem deseti, dělaly například projekt o rozrůzněnosti existujících náboženství ve Velké Británii. Velký sešit formátu A4 zaplnily informacemi a výstřižky o katolictví, protestantismu, židovské víře, buddhismu, sikhství, islámu...Systematicky studovaly a srovnávaly každou náboženskou praxi. Bylo to nutné, protože ve škole měly mezi spolužáky jak židy, tak sikhy, tak muslimy... V českých školách se tohle nedělá? Nepěstuje se vědomí inkluzivity?

Boris Cvek: Samozřejmě, že se to nedělá. V oblasti různosti kultur a náboženství jsou české školy nesmírně zaostalé. V literatuře se učíte o každé blbosti národního obrození, včetně Antala Staška, ale nikde se nedozvíte, jaké větve křesťanství existují v našich dějinách a jak se liší Československá církev husitská od Církve římskokatolické. Dokonce jeden z mých nejbližších přátel při psaní diplomové práce (studoval češtinu-občanku!) nevěděl, že srbšti pravoslavní jsou křesťané. V těchto otázkách vládne v Česku absolutní ignorance. Češi jsou českými školami jakž takž vzděláni v národně-obrozeneckém pohledu na svět, ale o české kultuře a tradici před národním obrozením nebo o kulturách a tradicích jiných národů jim školy neříkají de facto nic (pokud přímo nestudují na Filozofické fakultě např. německou filologii). Když si vzpomenu na má gymnaziální studia (1990-1994), tak jsme si téměř vůbec nic neříkali dokonce ani o Masarykovi, i když byl tehdy už v kurzu. Vysvětlení je snadné: učitelé o něm nic hlubšího nevěděli. Myslím si ostatně, že dodnes velká většina i vysokoškolsky vzdělaných lidí by nedovedla říci, jaké byly Masarykovy politické nebo náboženské názory.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 25.8. 2011