Sociálně demokratické pasti

24. 8. 2011 / Milan Valach

Zásadní povolební otázka tedy bude, s kým utvoří sociální demokracie koalici, příp. jestli se pokusí o menšinovou vládu. Složitost řešení tohoto problému je ještě prohloubena bohumínským usnesením, které vylučuje společné vládnutí s komunisty.

V posledním odstavci svého rozhovoru se Bohuslav Sobotka pokusil rozseknout tento gordický uzel výrokem, že ČSSD by mohla uvažovat o společném vládnutí s ODS a TOP09, pokud by tyto strany byly ochotny napravovat své současné chyby.

A právě tento výrok vyvolal značné zděšení u mnoha občanských aktivistů, pro něž je ODS a TOP09 zosobněním zla, korupce, arogance a zlodějny.

Mohli bychom jej ovšem chápat jako signál, vyslaný mnoha nerozhodným voličům, že ČSSD je stranou konsensu a rozumného kompromisu. Pokud by, a na tento podmiňovací způsob je položen důraz, obě výše zmíněné strany nahlédly své hříchy a byly ochotny se z nich kát, tj. napravovat chyby současných reforem, je ČSSD ochotna jít s nimi do koalice. Pokud ne, není to chyba ČSSD, ale zatvrzelých hříšníků ODS a TOP09.

Bohumil Sobotka se takto pokusil o klasický předvolební projev, který počítá s tím, že většina občanů nejsou žádní radikálové, natož revolucionáři, ale poklidní středostavovští voliči, kteří nejvíce ze všeho touží po stabilních poměrech a klidném životě v kapitalismu. Sociální demokracie má pak být ztělesněním těchto tužeb a tudíž stranou první voličské volby.

Druhou determinantou tohoto pohledu na svět je sociálnědemokratické přesvědčení o neexistenci antagonistických rozporů ve společnosti, a tudíž principiální možnosti shody mezi jednotlivými sociálními skupinami. Jinak řečeno, zaměstnanci a zaměstnavatelé se vždy mohou dohodnout, budou-li chtít. Politické strany pak nejsou reprezentanty nesmiřitelných zájmů těchto v podstatě nepřátelských skupin a nástroje jejich třídního boje, ale jen ideová seskupení lišící se jen momentálním názorem na řešení problémů. Tudíž velká koalice či téměř jakákoliv jiná koalice není něco nemožného, nemravného a již vůbec nepopírá základní principy sociálně-demokratického vidění světa.

Tento postoj se v prostředí sociálně demokratických stran zformoval za dlouhá léta zdárného rozvoje kapitalismu, a to od konce 19. století, a s určitými přestávkami se osvědčoval až do dnešní doby. Praktická úspěšnost tohoto přístupu byla dána i tím, že klasické voličské a třídně určené skupiny zanikly. Technologický rozvoj a vznik sociálního státu způsobili, že dělníci jako manuálně pracující zaměstnanci průmyslových podniků se stali jednak stále se zmenšující minoritní skupinou, jednak se rostoucí část z nich přesouvala na úroveň střední třídy za v podstatě stálého růstu životní úrovně téměř všech sociálních skupin.

Podstatné na tom vývoji je, že tito potenciální voliči sociálně demokratických stran ztratili v jeho důsledku zájem na revoluční změně. Vývoj sociálně demokratických stran od stran revolučních ke stranám reformním, usilujícím jen o nalezení kompromisu, byl jen reflexí této skutečnosti. Radikální, revoluční sociální demokracie by ve společnosti nezískala ohlas, prohrála by volby.

Z tohoto kompromisního přístupu ke společenským problémům se vymyká jen KSČ-M, která je svou minulostí pevně svázána s jiným systémem, a to autoritářským typem politické moci a koncentrací vlastnictví v rukou malé mocenské elity ZDE.

Zde je tedy kompromis obtížně možný, neboť by popřel základní hodnotová východiska ČSSD a hlavní cíl této strany, tj. dosažení konsensu v rámci kapitalismu.

U takto dlouhodobě existujících stran se vytváří výše popsaný, sdílený a z generace na generaci stranických funkcionářů a členů předávaný postoj k základním otázkám fungování společnosti a strany. Každý, kdo se stane jejich členem, buď tento postoj sdílí či převezme, nebo se stane pro většinu jejich členů nepřijatelný. Což pak znamená, že není volen do stranických funkcí a na schůzích je stále v přehlasovávané menšině. Strana s tradicí pak připomíná námořní tanker, který jen za vynaložení enormního úsilí a velmi pomalu mění směr svého pohybu.

Ale i k této změně by musela mít velmi pádný důvod. Nejde totiž o přijatelnost či nepřijatelnost konkrétních osob, ale o změnu základní orientace na udržování kapitalistického systému v nějaké formě, na jeho revoluční popření ve vizi systému podstatně odlišného. A zde jsme opět u společenské podmíněnosti strategie politické strany. Nejen, že jí v této změně brání vlastní setrvačnost, ale také fakt, že zde neexistuje dostatečně početná skupina občanů, které by po této radikální změně volala a byla ochotna hlasovat pro stranu s takovýmto revolučním programem. Dostatečně početná by v našem případě byla tato skupina, kdyby měla miliony členů. V současné době ale u nás neexistuje.

Samozřejmě, vše se nyní rychle mění a velmi záhy může situace vypadat jinak. Ale než se zamyslíme nad touto možností, zvažme ještě jednu variantu sociálnědemokratické taktiky.

Ve výše vytýčených hranicích by byl ještě možnost kompromisní (což je zásadní určení ČSSD) menšinové vlády s tichou podporou KSČ-M. To je velmi obtížná varianta. Tichá podpora je totiž vyloučena. Pravicové strany (a která u nás není pravicová) s podporou sdělovacích prostředků by tuto skutečnost využily jako velmi účinnou zbraň proti sociální demokracii.

Aby tento útok ustála, a to především v očích svých voličů, musela by mít velmi pevné, principiální ideové východisko: "Toto je náš cíl, a jestli pro něj komunisté hlasují či ne, to je jejich věc."

Ale to je v rozporu s kompromisním charakterem sociálně demokratické strany i s historickou zkušeností naší země. Ten cíl by totiž musel být postaven tak, aby byl přímo protikladný podstatě minulého totalitního režimu a takto vylučoval jakékoliv podezření ze skryté inklinace ČSSD k minulému režimu. Prostě musel by to být cíl radikálně demokratický, přímo revoluční. Ale jak jsem ukázal výše, této radikální změny svého kompromisního směřování bude sociální demokracie jen velmi obtížně schopna, spíše je nepravděpodobný.

Avšak pokud by k němu přece jen došlo, měla by tato varianta některé dramatické následky. Především by došlo k rozpadu KSČ-M a významnému propadu její voličské podpory.

Jestliže sociální demokracie nemůže dělat jinou politiku než kompromisní a poslanci KSČ-M by ji podpořili, ztratili by v očích svých voličů tvář radikálně antisystémové strany a stali by se jen jinou verzí strany sociálně demokratické. Pokud zůstávají v skrytu a bez přímého podílu na moci, mohou udržovat tuto iluzi o své radikální podstatě. Vystoupení ze stínu do "světla ramp" a přijetí podílu na moci v tomto systému by bylo současně smrtí iluze o KSČ-M, kterou někteří lidé ještě mají.

Podobně dramaticky by tato tichá podpora mohla postihnout ČSSD. Pro velkou část jejích voličů je KSČ-M naprosto nepřijatelná. Faktická společná vláda by pak řadu z nich vedla k neúčasti na příštích volbách, příp. k hlasování pro jiné strany. Toto riziko by dokázalo, a to obtížně, zvládnout jen velmi charismatické a silné vedení ČSSD, které však v současné době strana nemá.

Z toho vyplývá, že nejpravděpodobnější a nejsnazší cesta po příštím, téměř jistém volebním vítězství sociální demokracie je koalice s některou z pravicových stran, příp. menšinová vláda ČSSD s jejich podporou. A v tomto kontextu je zřejmě nutné rozumět projevu Bohuslava Sobotky. Pravděpodobně však také poslednímu jednání TOP09, které naši zemi přibližuje předčasným volbám.

Avšak žádná z těchto možností nesměřuje za hranice kapitalistického systému. Jsou to jen varianty jeho uspořádání a rozložení sil.

Na závěr zůstává úvaha pohybující se v delším časovém horizontu. Ekonomická krize globálního kapitalismu bude pokračovat, sociální stát, neschopný konkurovat globálně operujícím finančním spekulantům a nadnárodním firmám, se bude dále rozpadat. V tomto kontextu se sociálně demokratická politika ukáže jako neefektivní a nevedoucí k žádoucím výsledkům, tj. kompromisnímu vyvážení zájmů a rozdělení vytvářeného společenského bohatství mezi jeho tvůrce -- zaměstnance a jeho držitele -- zaměstnavatele.

Jelikož je katastrofických scénářů více než dost, pokusím se načrtnout jeden pozitivní. Narůstající rozpory, společně se vznikem nové střední třídy povedou k politickému vyjádření jejích zájmů v podobě vzniku nové a ode všech dosavadních radikálně odlišné politické strany. Tato strana pak přijde s programem -- vizí nového společenského systému založeného na solidární vzájemné pomoci sobě si rovných zcela svobodných lidí.

Nová střední třída, která tvoří nutnou podmínku tohoto pozitivního vývoje, vznikne v důsledku technologických změn. Ten povede k postupnému početnímu nárůstu lidí, kteří ve svém zaměstnání vykonávají samostatně i v přímé spolupráci s dalšími tvůrčí činnost, v níž si jednak ověřují své schopnosti rozhodovat o sobě samostatně, jednak se každá hierarchie, i ta podniková, stane zásadní překážkou jejího vykonávání.

Tato pozitivní (u?)topie představuje budoucnost. Jak vzdálenou, to opravdu nevím. Ale co vím je, že to je směr, pro který chci pracovat.

Vytisknout