Když intolerance přejde od slov k činům, aneb God with guns

24. 7. 2011 / Karel Dolejší

"Jinak se toho roku nic závažnějšího nestalo. Odešel inspektor Colombo z předpotopního detektivního seriálu a do služeb starozákonního Hospodina se přihlásila plavá bestie." Také tak by se s cimrmanovskou ironií, která nakonec vlastně vůbec není k smíchu, dal předběžně shrnout rok 2011 - jako banální okamžik úmrtí Petera Falka a současně coby datum, v němž konzervativní křesťanství jednou provždy ztratilo pel politické nevinnosti. Anders Behring Breivik, chladnokrevný zabiják po řadu let rozhodnutý zahrát si počítačovou střílečku naživo, podle předem detailně promyšleného plánu spáchal šokující hromadnou vraždu - ve jménu kulturní intolerance, která se (nominálně) vymezila vůči multikulturalistům a marxistům.

Bylo fascinující a současně neobyčejně depresívní sledovat reakce českých médií na norský masakr, a to přinejmenším ze dvou, ale spíše hned ze tří rozličných důvodů.

Za prvé, v souvislosti s Breivikovým činem se poměrně často objevoval výraz "amok". Použití tohoto výrazu ovšem usvědčuje autory z naprosté ignorance - a dále z toho, že přemýšlením o událostech v Norsku ve skutečnosti nestrávili ani pět minut. "Amok" je slovo vypůjčené od kultur tropického pásma. Evokuje nevyzpytatelnost a náhlost jednání pod vlivem velice vydatné choroby zbavující příčetnosti, která je z hlediska motivace zcela "neprůhledná", tj. iracionální a nevysvětlitelná. Nic ovšem nemůže s "amokem" kontrastovat více než zločin, na nějž se vrah záměrně a s rozmyslem připravoval po celý život, navíc pod dohledem zatím neidentifikovaného "duchovního vůdce" s přezdívkou "Richard Lví srdce".

Za druhé, v Česku se masívně psalo o tom, že na ostrově Utoya došlo k napadení akce mládežnických organizací "vládnoucí strany". Jenomže o to, zda sociálně demokratická Det norske Arbeiderparti (Norská dělnická strana) zrovna vládne, nebo ne, ve skutečnosti přece vůbec nešlo. To co naopak v daném kontextu nabývá kromobyčejné důležitosti je fakt, že tato strana důsledně prosazuje pokojné soužití různých kultur a náboženství, což je fanatickým nenávistníkům jako Anders Behring Breivik naprosto pochopitelně trnem v oku.

Za třetí, česká média se vůbec nepozastavila a nepřemýšlela nad reakcemi vlastních vládních představitelů, které dotyčné de facto usvědčují z naprosté ideové inkonzistence. Petr Nečas coby zástupce strany, jejíž různí funkcionáři a členové po roce 1989 udělali asi nejvíc pro politickou rehabilitaci a normalizování krajní pravice, posílá do Norska kondolenci; stejně tak Václav Klaus, který svého času pochválil ultrapravicovou Národní stranu a velice nedávno se zastal předsedy uřvaného intolerantního spolku D.O.S.T.

Obecně a (prozatím) na závěr je s veškerým možným důrazem třeba říci, že Breivik hlásící se nominálně ke konzervativnímu křesťanství má fakticky mnohem blíže k sektářským americkým křesťanským fundamentalistům než k čemukoliv, co se kdy během uplynulých dvou tisíc let vyskytovalo v samotné staré Evropě. Jistě, našli bychom nějaké víceméně okrajové postavy poražených národů vesměs kolaborující s německými okupačními silami během druhé světové války, s nimiž lze (do jisté míry) Breivika porovnávat - ale žádná z nich vlastně neměla tu razanci a fanatickou vůli, aby se vlastním úsilím etablovala a prosadila. Extrémně cynický Breivik kombinující počítačovou střílečku s fašistickým účelovým vztahem k pravdě rozhodně není žádný "tradiční" či "domorodý" evropský fenomén. Jde naopak o perverzní výsledek mimořádně intenzivní kulturní výměny a intenzivní komunikace překračující hranice jednotlivých etnických jednotek. Jeho kulturní rasismus se odvozuje od Američana Francise Parkera Jockeye a militantní fundamentalismus zase má nejblíže ke "křesťanským" milicím v USA. A proto ti v evropském prostoru, kdo dnes jeví sebemenší tendenci Breivika hájit, ve skutečnosti nemají co do činění s autentickou a obecně sdělitelnou evropskou tradicí. Pokoušejí se vynalézt vlastní nesrozumitelný sektářský jazyk a vlastní náboženství, jaké tu ještě nikdy nebyly; jejich credo bychom pak mohli vyjádřit například takto: "Všichni multikulturalisté a marxisté nechť v tu ránu propadnou peklu. - Ochjochjoch, insemín ulánbátora, ejmen..."

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 22.7. 2011