Na Gotta a Vondráčkovou by měli Češi pohlížet s úctou

23. 7. 2011 / Jiří Jírovec

Československo a po něm Česká republika nikdy neměly příliš lidí, kteří uspěli díky obrovské píli s níž rozvíjeli talent, který jim byl geny dopřán. To platí napříč celým spektrem společnosti, jak se teď módně říká.

Kdysi dávno byl napadán Jiří Suchý -- už prý si vydělal dost a je třeba dát prostor dalším. Ti lepší se ale nerodí každé desetiletí a tak ani dnes, kdy je Suchému bezmála osmdesát, není potupně označován za "umělce". Moc těch lepších vskutku není.

Boris Cvek napadá Gotta a Vondráčkovou takto:

"Gott i Vondráčková přes všechny úsměvy vůči veřejnosti a přes všechnu přetvářku, jak jim na posluchačích záleží, myslí vlastně jenom na sebe a v době sociálních potíží, kdy mnozí lidé nemají na jídlo, jak zdůrazňuje Jandák, se zabývají tím, zda jejich písně jsou dostatečně hrány v Českém rozhlase. Už tím dokazují to, že nikdy k žádným trvalým hodnotám ve skutečnosti ani nepřičichli."

Boris Cvek argumentuje, že ty starý kurvy zpěvácký, neboli "zpěváci z minulé éry", si chtěj dál užívat a je jim jedno, že lidé nemají na jídlo. Jak ví, že Gott nebo Vondráčková nepřičichli k trvalým hodnotám? Co ví Boris Cvek o boji umělce o diváka či posluchače? Co ví o mechanismech, které přispívají k umělcově popularitě? Co ví o tom, jaké úsilí museli oba zpěváci vynaložit, aby se tak dlouho udrželi v absolutní špičce? Ví Boris Cvek, že třeba Gott, původně kavárenský zpěvák chodil pilně na hodiny zpěvu k věhlasnému koučovi operních zpěváků Kareninovi?

Neměli bychom zapomenout, že Gotta, Matušku, Vondráčkovou a Pilarovou, abych jmenoval pár nejznámějších zpěváků, kteří začínali v šedesátých letech, do značné míry vytvořili skladatelé (často z dovozu) a česká textařská škola. Vzájemnou spoluprací vznikly písně, které se dají poslouchat i po nějakých padesáti letech. Jinak řečeno, hodnoty určité trvalosti nepochybně vznikly.

To všechno není otázka, jestli mít nebo nemít rád určitý žánr. Borise Cveka nikdo nenutí, aby Gotta nebo Vondráčkovou poslouchal. Nemusí ale odsuzovat lidi, které nezná a již vůbec ne spojovat je s bídou spodní vrstvy české populace. Jsou jiní a důležitější, kteří za to mohou, není-liž pravda?

Boris Cvek se snaží ponižovat umělce, kterých bychom si měli vážit. Je to přesný opak přístupu, který by mohl vidět třeba v USA a Kanadě, kde jsou bývalé hvězdy představovány publiku jako symboly úspěchu, které by neměly být zapomenuty, a jako takové jsou přijímány s úctou.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 22.7. 2011