Ekonomika ČSSR v letech padesátých a šedesátých

21. 7. 2011 / Pavel Rybák

Výchozím bodem tohoto námětu vidím rok 1948, kdy komunistický režim totálně převzal moc v naší zemi, jak v politické, tak v hospodářské oblasti. Nicméně pro pochopení souvislostí se musím vrátit na začátek. Myslím si, že pro vstup do této problematiky, je potřeba stručně popsat výkonnost československé ekonomiky před druhou světovou válkou a dále právě po rok 1948. Retrospektivní analýzy OSN v roce 1948 popsaly československou ekonomickou výkonnost v letech 1937-38 takto: podle národního důchodu na jednoho obyvatele (170 USD)zaujímala 14. místo v Evropě a 18.-20. místo na světě. Ve světové průmyslové produkci zaujímala 10. místo s podílem cca 1,4%ⁱ. Další příbuzné fakta rozebírám v příloze. Krátce se budu zabývat československým hospodářstvím v době druhé světové války a v letech 1945-48, abych dosáhl výchozího bodu tohoto tématu. Bezprostředně před druhou světovou válkou se samozřejmě Československo rozpadlo, ale jak české země, tak Slovensko patřily do hospodářského prostoru "Třetí velkoněmecké říše". Celková průmyslová výroba se v Protektorátu vyvíjela nerovnoměrně z důvodu reorganizace ekonomiky na válečnou. Některé podniky musely zrušit své výrobní programy. Z těchto příčin probíhal v průmyslové výrobě přechodný pokles v letech 1939-41. Dále byl vyvolán omezením lehkého průmyslu z důvodu militarizace hospodářství. V dalších letech logicky nastal vzestup, který vyvrcholil  rokem 1944. Produktivita práce klesala nárůstem zaměstnanosti do roku 1944 o 35%. Expanze těžkého průmyslu byla přímo spjata se zbrojní výrobou. České země vyráběly snad všechno možné, co se týče nacistické výzbroje. Zde uvedu jen známnější příklady. Vyráběly se například houfnice 105 a 155mm, lehké tanky LT-36, pancéřová samohybná děla 75mm. Výtečně se osvědčily terénní Tatry 111, které se staly páteří československého poválečného automobilového průmyslu. Dále například německé kulometyⁱⁱ.

V poválečném "předúnorovém období" (1945-48) bylo zapotřebí odstranit následky války a přestavět vlastnickou strukturu průmyslu. Na základě dekretu prezidenta republiky, bylo znárodněno přes 3 000 průmyslových podniků, to je 16,4%. Pracovalo v nich v březnu 1947 61% zaměstnanců průmyslu. Výrobní kapacita znárodněných podniků představovala dvě třetiny průmyslového potenciálu. Zestátněné závody začaly hned po roce 1945 procházet slučováním a přeskupováním. Tedy do konce roku 1947 z 3 348 znárodněných závodů 321 národních podniků. Poválečná obnova však postupovala rychle díky zahraniční pomoci (UNRRA) a snadno dostupným západním trhům. Další z potenciálních příčin poměrně rychlé obnovy těžkého průmyslu vidím ve velmi malé válečné aktivitě na území Československa kromě roku 1945. Průmyslová výroba v roce 1945 činila jen asi polovinu úrovně z roku 1937 a v roce 1946 to bylo již 71%. Většina těžkého průmyslu se dostala na předválečnou úroveň již na přelomu 1945-46. Lehký průmysl se přibližoval předválečné úrovni pomaleji, byly zde válečné ztráty, nedostatek surovin a pracovních sil. Zaostávání lehkého průmyslu spatřuji také v tom, že v době "Protektorátu" byl likvidován a považován za druhořadé odvětví vzhledem k militarizační orientaci hospodářství. Nejdůležitější odvětví lehkého průmyslu dosáhly v roce 1946 50-60% předválečné úrovně a potravinářství 67%. V letech 1947-48 proběhla dvouletka (dvouletý budovatelský plán), objem průmyslové výroby překročil úroveň z roku 1937 o 10%. Zatímco lehký průmysl stále zaostával za touto úrovní. Indexy obou odvětví koncem roku 1948 byly 125 a 53. Při porovnání let 1947 a 1948 vzrostly nejvíce odvětví energetiky a chemie na úkor potravinářství. V oblasti produktivity práce se československý průmysl přiblížil předválečné úrovni, ale skutečnost zůstala za plánovanými tempy. Přesněji vykazovala 40-60% předválečné úrovně. A dále problémy znásobené přechodem provozu ekonomiky z válečného na mírový. Nepříznivá situace byla také v zemědělství. V roce 1945 dosahovala asi 60% roku 1936ⁱⁱⁱ. Zemědělství utrpělo zejména omezováním osevních ploch, snížením výnosů, snížením stavu hospodářských zvířat a jejich užitkovosti. Což se projevilo zásobováním obyvatelstva základními surovinami^iv. Růst výroby bylo potřeba zabezpečit vyšším nárůstem zaměstnanosti, již tehdy rostly mzdy rychleji než produktivita práce v národních podnicích^v.

A přišel únor roku 1948. Toto datum navždy zůstane pro Čechy a Slováky okamžikem totálního převzetí moci komunisty, což se jednoznačně projevilo také v řízení hospodářství. Pochopitelně některé levicové hospodářské kroky probíhaly již od roku 1945, jak jsme uvedli výše. "Po únoru" začali komunisté provádět typické sovětizační kroky sovětizačního, jak v ekonomice, tak v politice. V této fázi se komunistický režim koncentroval na likvidaci soukromého sektoru a samostatných zemědělců formou kolektivizace. Týkalo se to zejména soukromých podniků s více než 50 zaměstnanci a podniků působících v oblasti velkoobchodu, stavebnictví, zahraničním obchodě, polygrafie, cestovního ruchu a pohostinství. Postihlo to také menší podniky. Komunistický režim si pochopitelně tento znárodňovací proces legislativně prosadil v dubnu 1948 znárodňovacími zákony ve velmi rychlém sledu. Majitelé těchto podniků byli samozřejmě pronásledováni, odsuzování jako nepřátelé tohoto státu, vyplývajícího z třídního boje. Na konci roku 1948 pracovalo již 95% zaměstnanců průmyslu ve státním sektoru. Následovala masová likvidace soukromého řemesla, maloobchodů a živností. Počet živností byl koncem roku 1948 asi 360 000 a počet pracovníků v nich na 860 000. Proti roku 1948 se v roce 1953 snížil počet živností na 20% a i tento počet brzy zanikl^vi.

Československý komunistický stát se stal monopolním pánem nad ekonomikou^vii. Přirozeně se zánikem soukromého sektoru zanikly všechny formy hospodářské demokracie. Podle sovětského vzoru byla vytvořena početná a mocná hospodářská byrokracie (Státní plánovací úřad, poslušně sloužili také úřady, pověřené nad dodržováním plánu a dohledem nad pracovní výkonností). Prvního ledna 1949 byl zaveden dvojí trh^viii . Vedle lístkového způsobu zásobování vznikl volný trh se značně vyššími cenami zboží. Existence dvojího trhu měla přispět k likvidaci černého obchodu a zmírnit rozpor mezi omezenou nabídkou zboží na trhu a stále rostoucími příjmy obyvatelstva^ix.

V zemědělství se prováděla kolektivizace. Rozhodně si myslím, že cílem kolektivizace určitě nebylo hospodářsky modernizovat venkov, nýbrž zlikvidovat samovýrobce a dále samozřejmě najít nové pracovní síly pro preferovaný těžký průmysl. Jednalo se o naprosto viditelnou kopii sovětského systému. Tak to bylo bohužel ve všech společenských oblastech těchto časů. V roce 1949 se prosadil zákon o jednotných zemědělských družstvech. Nejprve se snažili komunisté přesvědčit rolníky pochopitelně. Tyto kampaně skončily neúspěšně, proto přišlo na řadu násilné združstevňování. V roce 1952 JZD obhospodařovaly téměř 30% zemědělské půdy a spolu s ostatními statky to bylo více jak 43%. Zemědělská výroba stagnovala a v roce 1953 se dostala na 88% úrovně z roku 1937. Přibývalo neobdělané půdy, půdní fond se od roku 1937 zmenšil o více jak 300 000 ha. V druhé polovině padesátých let byla fáze stagnace nahrazena druhou vlnou kolektivizace^x . Ke konci kolektivizace (kolem roku 1958) již pracovalo v zemědělství přes 80% obyvatelstva venkova. Výkonnost zemědělství se pochopitelně nezlepšila a po celé poválečné období Československo dováželo potraviny. Na IX. Sjezdu KSČ 9. května 1948 byla schválena generální linie výstavby socialismu. Budování socialismu v Československu v ekonomické oblasti mělo probíhat ve dvou rovinách. Přirozeně jedna z nich byla výrobně ekonomická rovina. Mělo dojít k restrukturalizaci ekonomiky a měla se vytvořit dostatečná materiálně technická základna společnosti. Druhou rovinou byla skladba vlastnických vztahů v zemi. V této atmosféře vznikl "první pětiletý národohospodářský plán (1949-53)". Československé ekonomice byly vnuceny nové výrobní úkoly a to ve strukturách, které vyplývaly z pozice Československa vůči sovětskému bloku. Hodnotové aspekty výroby a odbytu ustupovaly plánování, rozhodujícím byly objemové ukazatele produkce, prioritní pro export na Východ. První pětiletku rozhodně ovlivnilo založení RVHP v lednu 1949. Vystupňovalo rozsah militarizace ekonomiky pozici strojírenské velmoci. Z toho logicky vyplývaly vysoké úkoly zejména pro strojírenství a těžký průmysl. Plány se neúměrně navyšovaly^xi a byly poznamenány rostoucím zbrojením. Pro ukázku uvádím nárůst mezi lety 1949 až 1953^xii. Zbrojní výroba zaznamenala v letech 1950-53 vzestup ze 100 na 453%, zatímco u civilního průmyslu to bylo jen na 167%, objem speciální (zbrojní) výroby byl v roce 1953 vyšší než celková strojírenská výroba v roce 1948. Zbrojní strojírenská výroba v letech 1948-53 stoupla 16x na podíl 32,3% celkové strojírenské výroby. Podíl zbraní na čs. strojírenském vývozu do zemí RVHP dosáhl v roce 1952 29%. Vojenská část chemické výroby se zvýšila o 239%, zatímco celá chemická výroba o 94%^xiii.

Výdaje na zbrojení se za toto krátké časové období ztrojnásobilo jen podle oficiálních výdajů^xiv, tedy celkové výdaje na armádu a bezpečnost činily 235,7 mld. Kčs, tedy polovinu tehdejších investic do národního hospodářství. A 20% na přiznaných výdajích státního rozpočtu. Kromě toho měl ministr obrany k dispozici velký tajný fond a dále byla řada položek civilních subjektů věnována rovněž na armádu (vykázané výdaje na kulturu obsahovaly výdaje spojené s psychologickou přípravou na válku, bytová výstavba skrývala v sobě i stavební investice vojenského charakteru). Investice na branné účely v letech 1952-53 činily 12,67 mld. Kč, tj. 24,8% (1952) a 34% (1953) celkového objemu investic. Přímé investice stouply v letech 1951-53 na 299%, nepřímé na 207,4 mld. Kčs a investice vyvolané armádou v civilní výrobě činily v letech 1952 a 1953 4,2 mld. Kčs^xv. Pochopitelně, že vyspělý československý zbrojní průmysl musel být příčinou vysokých sovětských nároků, které dlouhodobě disproporcionálně zatěžovaly ekonomiku.

Přejdu k výsledkům období let 1949-53. Je samozřejmé, že nedílnou součástí této etapy byla také strukturální přestavba vlastnických vztahů v hospodářství. Kapitalistický sektor byl až na malé zbytky především v zemědělství odstraněn. Zanikla naprostá většina soukromých živností a proběhla první fáze kolektivizace zemědělství. V roce 1953 se podílel socialistický sektor na průmyslové výrobě 99,6%, ve stavebnictví 99,8%, v dopravě 100%, ve vnitřním obchodě 99,5% a v zemědělství 44%^xvi. Z hlediska průmyslové výroby na počátku padesátých byly tempa skutečně vysoké a po změnách v plánech v roce 1951 ještě vyšší. Bohužel šlo o preference strojírenského, chemického, kovodělného, těžebního a zbrojního průmyslu. Průmyslová výroba se v roce 1953 ve srovnání s rokem 1948 zvýšila o 93% (z toho výrobních prostředků o 119% a spotřebních předmětů o 66%). Z toho strojírenská výroba vzrostla 2,5 krát za období této pětiletky. Nicméně všeobecné strojírenství vzrostlo o 83%, zatímco těžké strojírenství o 222%. Počet zaměstnanců se zvýšil z 234 na 389 tisíc^xvii. Její podíl na tvorbě národního důchodu vzrostl z 58,6% v roce 1948 na 66,8% v roce 1953^xviii. V zemědělství převládala stagnace až pokles. Zemědělství dosáhlo v roce 1953 nárůstu o 17% oproti roku 1948^xix. Svou konjunkturu prodělávalo stavebnictví, dosáhlo nárůstu 175%. Bylo dosaženo vysoké dynamiky hospodářského růstu, jehož globálním ukazatelem byl vývoj národního důchodu. Ten vzrostl o 56,3%, zvýšená varianta plánu však předpokládala růst o 70%^xx.

Myslím si, že nebyl základní problém ve strojírenství jako takovém. Přece přední vyspělé průmyslové země mají také rozvinutý strojírenský průmysl. Musí jít nicméně o racionální koncepci hospodářství. Nesmí být to či ono výrobní odvětví preferováno na úkor ostatní. Je přece žádoucí hospodářství dlouhodobě a racionálně finančně rozvíjet. Bohužel v případě Československa tomu tak nebylo. Nesmíme zapomínat, že koncepce československé ekonomiky (strojírenské velmoci a militarizace víceméně veškerých výrobních provozů) nebyla a nemohla být výsledkem přirozeného hospodářského vývoje, ale následkem sovětizace veškerých poměrů (včetně hospodářských). Především neúměrný podíl zbrojení v těžkém průmyslu zejména investičně a extenzivně byl podle mne hlavní příčinou potíží v této koncepci řízení hospodářství. Pochopitelně, že zejména strojírenský vývoz do Sovětského svazu, který tvořil asi 40% veškerého vývozu, nebyl sovětskou stranou placen penězi. Jak jsme zjistili výše, velmi vysoká tempa odvětví těžkého průmyslu byla zapříčiněna vysokým zbrojním podílem v těchto odvětvích. A samozřejmě tyto tempa růstu průmyslové výroby byly vyvolány rozvinutou hospodářskou základnou v minulosti, až byly vyčerpány tyto zdroje, hospodářství se ocitlo ve stagnaci počátkem šedesátých let. Z dalších příčin uvedu zejména extenzivní náročnost (suroviny, materiál, energie, mzdy). Dále byl od začátku kladen důraz na kvantitu, protože se velmi těžko realizoval technologický pokrok a existovala dlouhodobě nízká produktivita práce. Na základě iracionální preference těžkého průmyslu klesaly, až stagnovaly odvětví lehkého průmyslu a zemědělství.

Kolem roku 1953 existovala na trzích nežádoucí situace. V situaci pravidelně rostoucích mezd a existujících úspor při víceméně stabilních cenách panovala neschopnost spotřebních odvětví uspokojit zákazníky. Proto byl zrušen přídělový systém zásobování a dvojí trh. Byl zaveden volný trh. Nové jednotné maloobchodní ceny převyšovaly přibližně dvojnásobně úroveň cen vázaného trhu. Ve srovnání s volným trhem byly ceny potravin nižší o 31% a u průmyslového zboží o 37%. Ceny dětského textilního zboží zůstaly na úrovni vázáného trhu^xxi. Z tohoto důvodu komunisté provedli peněžní reformu, chtěli tím vyřešit více problémů současně. Redukovat oběživo za účelem dostat příjmy a úspory do souladu s trhem. Tedy omezenou nabídku spotřebního trhu. Tento akt byl zdůvodňován komunisty formou likvidace zbytků buržoazie. Ironii však bylo, že reforma postihla především dělníky a inteligenci (se na úsporách podíleli 41%), špičkové dělníky a rolníky (38,5%) a nejméně bývalé kapitalisty (7,5%) ^xxii. Výsledkem byly široké nepokoje a represe^xxiii. Měnová reforma měla i vážné zahraniční dopady. Do konce roku 1954 bylo Československo členem Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Základní povinností členského státu MMF bylo mimo jiné, podávat informace o stavu hospodářství členské země a projednávání přijímaných měnových opatření. Fond po měnové reformě v roce 1954 požádal československou vládu, aby tuto základní povinnost splnila. Československá vláda odmítla splnit svou povinnost. V témže roce bylo Československo vypovězeno^xxiv. Peněžní reforma a potíže v národním hospodářství způsobily nedostatek konvertibilní měny nutné v obchodě s kapitalistickými zeměmi. Režim založil nový podnik zahraničního obchodu TUZEX, který fungoval až do konce totality. Prodávalo se na nich zboží, které na vnitřním trhu nebylo k dostání. Zboží bylo prodáváno buď za konvertibilní západní měny, nebo za tzv. tuzexové bony, což byly peněžní poukázky získávané v Živnostenské bance výměnou za západní konvertibilní měny. To vše podle kurzovního lístku, ovšem na černém trhu 1 bon stál 5 Kčs. Podnik Tuzex byl zrušen po listopadu 1989, kdy byla zavedena konvertibilita koruny za volně směnitelné měny^xxv .

Na politickém poli této doby můžeme říct, že se zmírnilo politické napětí. Zejména smrtí Stalina a koncem války v Koreji. Nové sovětské vedení (Chruščov) vyčítalo československé straně zejména tyto aspekty: centralismus v hospodářství a disproporce v hospodářství a v sociální sféře. Bylo rozhodnuto neodstartovat druhou pětiletku v roce 1954, ale nahradit ji dvěma ročními plány. Patřily tam zejména, tyto pozitivní rysy: snížit tempo těžkého strojírenství, zbrojní výroby a tímto způsobem podpořit spotřební a lehký průmysl^xxvi. Zvýšit investice do paliv a energie, aby se držel krok se spotřebou ekonomiky. Spotřební odvětví byly ve špatné kondici, bylo potřeba rozšířit jejich nabídku. Složitá situace byla na západních trzích, kde se československá produkce velmi těžko prosazovala a za slabou cenu. Částečně se uvolnila podřízenost vůči RVHP, která procházela složitým obdobím. Podpořit zemědělskou výrobu, byly upraveny výkupní ceny zemědělských produktů, což bylo výhodné pro trh a jejich nabídka se zvětšila^xxvii. Mezi naprosto negativní rysy hospodářské politiky tohoto období jednoznačně zařadím zvýšení osobní spotřeby a životní úrovně při pravidelně klesajících cenách a při téměř stabilních mzdách, pokračování v koncepci ekonomiky jako strojírenské velmoci RVHP. A v neposlední řadě v pokračování centrálně řízeného hospodářství ^xxviii.

Pro léta 1956-60 byla naplánovaná druhá pětiletka, také se nazývá "dobudování základny socialismu". "Soudruzi" kladli důraz na zvýšení osobní spotřeby a životní úrovně, jinými slovy o oživení tuzemského trhu. Objevovaly se obvyklé potíže, napjatost mezi výrobou a zdroji a napjatost mezi nabídkou a poptávkou na trhu spotřebního zboží ^xxix. Šlo v podstatě o tutéž koncepci (stejné chyby), preference těžkého strojírenství, těžké chemie a výrazných palivoenergetických nákladů. I při investiční expanzi do těchto provozů, která byla o 60% vyšší než první pětiletka, chyběly finanční zdroje na lehký a potravinářský průmysl. V zemědělství se předpokládal nárůst o 27% a zvýšení produktivity práce. Zejména posilováním materiálně technického vybavení JZD ^xxx. Bylo zapotřebí ekonomické reformy. Takzvaný normativní model (Nová soustava, řízení plánování a financování). Byla vyhlášena roku 1959 a tento tým již tehdy vedl prof. Ota Šik. Ve stručnosti mělo jít o omezování centrálních příkazů, zvětšení rozhodovacích pravomocí podniků, relace mezi růstem produktivity práce a růstem mezd. Dále mělo jít o kvalitativní aspekty v ekonomice (zdokonalování kvalita řízení, techniky či jakost výroby). A v neposlední řadě podniky měly mít větší možnost částí svého zisku zdokonalovat výrobu, případně hmotně motivovat pracovníky. Ovšem v praxi se tato reforma prosazovala velmi těžko, v roce 1961 byla odvolána^xxxi.

V druhé pětiletce, tedy v letech 1956-60 se v československé ekonomice neudálo nic převratně pozitivního a ani nového podle mého názoru. Opět ve znamení vysoké extenzivní náročnosti (surovin, energie, mzdy, prémie, vysoké výrobní náklady). Průmysl sice stoupl o dvě třetiny, nicméně pohltil stále velké množství investic a nijak se nelepšila efektivita hospodářství. Ročně rostla ekonomika okolo 7%^xxxii. Velmi pomalu postupovala modernizace struktury průmyslu a vědecko-technický pokrok. Je pochopitelné, že všeobecné opožďování ekonomiky za západoevropskými ekonomikami nutilo KSČ k technologické modernizaci. Nicméně v praxi probíhala velmi obtížně, částečně také proto, že ve východním bloku byl slušný odbyt po zastaralých výrobcích. Na Západě se mohly uplatnit jen finální produkty, případně málo zhodnocené polotovary a suroviny. Technický rozvoj se nejlépe realizoval v oblasti těžby uhlí a nerostných surovin a tvorby stavebních hmot. Skutečně padesátá léta z hlediska vývoje průmyslové výroby zaznamenala nejvyšší hodnotu (index 372, pokud uvažujeme počáteční stav rok 1948-100), ovšem za cenu obrovských extenzivních nákladů. Vzestup výroby se nejintenzivněji projevil ve strojírenském, chemickém a gumárenském průmyslu. Zatímco nejmenší vzestup ve spotřebním, textilním, sklářském a keramickém průmyslu. Růst v preferovaných odvětvích zabezpečovala existence nových průmyslových kapacit, zatímco nepreferované odvětví využívaly vcelku intenzivně stávající kapacity^xxxiii. Druhá pětiletka je spojena združstevňování zemědělské malovýroby. Pochopitelně i tato fáze se neobešla bez nátlaku, i když nebyla tak drastická jako na počátku padesátých let. Neúspěšnost zemědělské výroby spočívala podle mě logicky v přebírání sovětských zkušeností kromě řekněme materiálnějších faktorů. V podhorských oblastech byla setá pšenice nebo kukuřice, místo plodin, které tu byly pěstovány celou historii dříve (brambor, oves). Vytváření velkých osevních ploch v nevhodném terénu, ničení půdy těžkou mechanizací, používání průmyslových hnojiv a zdraví škodlivých chemikálií. Tyto faktory měly těžké ekologické dopady, škody, jak na majetku, tak na zdraví obyvatel^xxxiv. Rychlejšímu rozvoji JZD bránil nedostatek investic a pracovních sil. Zaměstnanci v zemědělství dosahovali o třetinu menších výdělků, než ostatní odvětví národního hospodářství. A navíc prodělalo zemědělství úbytek pracovních o 147% v letech 1956-58, tím, že mnoho rolníků odešlo nebo ze zemědělství. Lze logicky říci, že zemědělství nedokázalo pokrýt zvýšenou spotřebu potravin a zemědělských výrobků, z toho vyplýval větší dovoz těchto komodit ze zahraničí^xxxv.

Na léta 1961-65 byla naplánována třetí pětiletka (tedy plán ekonomické katastrofy). "Soudruzi" opět opakovali stejné chyby. Stále měl být prioritou těžký průmysl. Extenzivní zdroje byly zcela vyčerpány a zdroje intenzivního růstu nebyly vytvořeny předchozím obdobím. V energetice byla napjatá situace, kde se opožďovala těžba uhlí. Některé nepředvídatelné okolnosti jako zvýšení zbrojení kvůli kubánské krize v roce 1962, vyostření situace v Německu v roce 1961 a také následky roztržky Sovětského svazu s Čínou. Následkem roztržky klesl export do Číny na desetinu. Již v roce 1961 se třetí pětiletka rozpadla, hospodářství se udržovalo operativními ročními plány. Zimní období 1961-62 a 1962-63 byly téměř kalamitního rázu, tím bylo ovlivněno zásobování uhlí, elektřiny, železniční doprava. Týkalo se to také provozů s energeticky náročnými stroji. Roky 1963 a 1964 vyústily v absolutní pokles národního důchodu. Průmyslová výroba nesplnila plán, rostla ročně průměrně 5,3%^xxxvi. V roce 1963 národní důchod vzrostl jen o 2,2%, v příštím roce nepřekročil 2%^xxxvii. Dosud v nejširším rozsahu se projevily bariéry extenzivního růstu a vnitřní pokrytí trhu. V sociální oblasti se rovněž opakovali stejné chyby. Sociální výdaje té doby jednoznačně předstihovaly ekonomické zdroje, stupňování zaměstnanosti a extenzivní náročnost produkce. Další velkou chybu vidím v neustálém navyšování zaměstnanosti v průmyslu při stagnující produktivitě práce. Z celkové zaměstnanosti dělníci tvořili nadpoloviční většinu z celkového počtu pracovníků, ovšem většinou nekvalifikovaní a mnoho až tisíce zbytečných zaměstnanců. To byly jevy, které odlišovaly Československo od států s tržní ekonomikou^xxxviii.

Jak vývoj pětiletých plánů ukazoval, hospodářství potřebovalo nutně reformu. Skutečně na lednovém plenárním zasedání ÚV KSČ roku 1965 byla prosazena ekonomická reforma. Nejvýznamnějším představitelem této reformy byl Ota Šik, ekonom a vysokoškolský učitel. Jeho původní hospodářské myšlenky můžeme postihnout v několika zásadách. Uvedu ty nejdůležitější. V podstatě šlo o doplnění plánů o trh. S tím, že hospodářský plán měl pouze směrovat vývoj. Dosavadní direktivní směrnice nahradí ekonomické nástroje. Další zásadou bylo posílit samostatnost podniků, aby byly odpovědné za jakékoliv výsledky svého hospodaření. Měřítkem úspěchu podniku nemělo být plnění plánu, ale hrubý důchod, ze kterého by závisely i výše mezd. Šlo tedy o větší samostatnost podniků a jejich zapojení do tržního prostředí. Ovšem nejdůležitější byla ta skutečnost, že všechny tyto reformní kroky vyžadovaly liberalizaci politického systému. Tuto myšlenku Ota Šik zdůraznil na sjezdu KSČ v červnu 1966. Nicméně tvůrcům reformy se nepodařilo prosadit svá stanoviska centrálním institucím, hlavně vedoucí úlohu strany v řízení hospodářství ^xxxix.

Až po obměně politického vedení KSČ v lednu 1968 dostala reforma Šikova týmu prostor. A to v rámci národohospodářské části Akčního programu KSČ. Šlo v podstatě o prvky z roku 1965. Tedy prosadit do ekonomiky principy podnikání, ekonomickou efektivnost výroby a služeb. Vytvořit podmínky pro soutěž hospodářských subjektů na svůj vlastní účet. Z toho vyplývající odpovědnost těchto podniků za svá řízení. Obstát na trhu znamenalo zkvalitnit a zefektivnit výrobu, racionálně investovat tam, kde je reálná ekonomická návratnost. V tomto ekonomickém prostředí samozřejmě podniky by musely mít demokratické orgány. Měly by vymezené pravomoci samostatně rozhodovat v oblasti řízení. Za to by byli odpovědni a jmenováni ředitelé a vedoucí pracovníci podniku. Protože šlo o tržně socialistickou reformou, tito reformátoři uznávali také roli státu jako regulátora tržního mechanismu, aby státními regulacemi zabraňovali potenciálním tržním střetům. Profesor Šik předpokládal také jistou mírou nezaměstnanosti, řešil by ji spoluprací států s podniky. Na poli zahraničně obchodních vztahů by se spolupracovalo jak se státy RVHP, tak s kapitalistickými zeměmi. V dubnu 1968 byl Ota Šik jmenován místopředsedou vlády pro rozvíjení hospodářské reformy ^xl. Domnívám se, že klíčovým úkolem (cílem)bylo reformovat socialistickou centrálně řízenou ekonomiku v socialistickou tržní ekonomiku takovým způsobem, aby co nejméně deformovala ekonomické subjekty (podniky, spotřebitele) v jejich ekonomických rozhodováních a motivacích. Dále samozřejmě vytvářet zdroje růstu, neboť kde nejsou zdroje, nemůže ekonomický růst vůbec probíhat. Měli na mysli míru akumulace kapitálu. Nicméně, dospělo se k přesvědčení, že ekonomice nechybí zdroje, nýbrž stimuly ^xli.

Osobně si myslím, že Šikova ekonomická reforma skončila 21.8.1968, protože následující pokusy pokračovat v reformní politice byly nereálné. Postupně všechny reformní prvky byly z ekonomiky odstraněny. Osud reformy po okupaci Československa se pohyboval v rozporu, neboť uspokojit požadavkům Moskvy znamenalo likvidaci reformy. Pod sovětským tlakem byla ekonomická reforma postupně likvidována. V dubnu 1969 byl Alexander Dubček v čele ÚV KSČ vystřídán Gustávem Husákem. Začalo období politické normalizace, tedy, období návratu do normálních (předreformních) poměrů. Součástí byly politicky motivované kádrové změny. V ekonomické vědě převládlo dogmatické myšlení. Byl vyhlášen konsolidační hospodářský program (dvouletý plán do roku 1971) a příprava na pátou pětiletku. Který si kladl za cíl obnovit centrálně řízené hospodářství, ale současně pokračovat v pozitivním trendu  hospodářství, protiinflační politikou (útlumem růstu příjmů populace, stabilizace cenové hladiny a zvýšena spotřební výroba), zlepšeným zahraničním obchodem a zvýšenou bytovou výstavbou ^xlii.

Pokud shrneme období čtvrté pětiletky (1966-70) v ČSSR, přesvědčíme se o celkově příznivém hospodářském a sociálním vývoji. Tempo růstu ekonomiky se blížilo dynamice dosahované za druhé pětiletky. Národní důchod v této pětiletce rostl 8% ročně. Průmyslová výroba vzrostla o 38,8% při produktivitě práce 29%. Dynamicky se rozvíjel chemický, sklářský i polygrafický průmysl. Po útlumu z dřívějších let se oživila investiční aktivita. Kladným jevem se stal trvalý vzestup zemědělství (zemědělská výroba dosáhla růstu 27%). Rostla váha výroby spotřebního zboží i terciérní sféry. Osobní spotřeba se zvyšovala 5% ročně^xliii.

Přílohy

Produkce vybraných odvětví na osobu v letech 1937-38^xliv.

Obuv		Surová ocel		Uhlí
Francie	5,2 párů	USA	398 kg	V. Británie	5 165 kg
ČSR	3,8 párů	Německo	292 kg	Belgie	3 578 kg
USA	3,2 párů	V. Británie	279 kg	Německo	3 537 kg
V. Británie	2,8 párů	Francie	192 kg	USA	3 484 kg
Německo	2,4 párů	ČSR	159 kg	ČSR	1 904 kg

Z těchto statistik je zřetelně vidět následující. Československá ekonomika skutečně patřila mezi přední průmyslově vyspělé země. Zejména pak v oblasti obuvnictví se dá hovořit o světové velmoci.

Domácí produkt vybraných států za roky 1929 a 1937^xlv .

Státy	1929	1937
Velká Británie	543	637
Německo	317	475
Francie	365	344
Rakousko	220	220
Finsko	214	277
ČSR	231	209

Tato tabulka znázorňuje situaci některých evropských zemí před nástupem velké hospodářské krize, dále státy, které velmi těžko řešili tuto situaci (ČSR, Francie). Dále pak ekonomiky, které se vrátily do ekonomického růstu (Německo, Velká Británie). A v případě ČSR, zaostávání za ekonomikami,které před krizí vykazovaly slabší statistiky než ČSR (Rakousko, Finsko).

Vývoj průmyslové výroby v protektorátu^xlvi.

Indexy	1939	1941	1942	1943	1944
Hrubá průmyslová výroba v běžných cenách	100,00	107,00	131,5	149,3	156,5
Zaměstnanost dělnictva v průmyslu	100,00	110,5	112,1	124,8	135,3
Výroba na 1 dělníka	100,00	82,9	90,1	90,5	87,4

O průmyslovém vývoji v nacistické válečně řízené ekonomice českých zemí hovořím v článku. Podle mého názoru stojí za povšimnutí, trvalý růst průmyslové výroby a současně trvalý pokles produktivity práce. Nikdy se nedostala na předválečnou, částečně z důvodu, že nucená práce má horší výsledky než práce v svobodně tržním prostředí. Dále zaměstnanost v průmyslu kromě krátkodobého poklesu růstu (léta 1941-42) vykazovala dlouhodobý růst.

Průměrné roční tempo růstu národního důchodu ČSSR za léta 1956-1970 (v %)^xlvii.

	1956-60	1961-65	1966-70
Československo	7,0	0,2	4,2

Tato tabulka ukazuje vysoký růst v 50. letech, který byl dán především specifickou strukturou ekonomiky a specifickou povahou nutných vstupů. 50. léta byla dobou rozmachu těžkého průmyslu, který potřeboval množství nepříliš kvalifikované pracovní síly, velké množství energie a měřítka úspěchu byla spíše kvantitativní: množství vyprodukované oceli. Když byl tento typ růstu vyčerpán, dostavily se problémy.

Průměrná hrubá mzda v jednotlivých odvětvích (v Kčs): ČSSR^xlviii

Rok	Průmysl	Stavebnictví	Zemědělství	Zdravotnictví	Vzdělávání
1960	1 453	1 521	943	1 185	1 375
1965	1 589	1 690	1 159	1 242	1 450
1970	1 984	2 199	1 722	1 787	1 826

Zde je vidět v příjmové oblasti jednoznačná preference dělnických, převážně nekvalifikovaných profesí na úkor školství a zdravotnictví. A v neposlední řadě neuspokojivá situace v zemědělství, hromady odchody, mzdový nárůst až v druhé polovině šedesátých let, díky lepšící se situaci.

Pár slov závěrem

V této práci jsem si kladl za cíl popsat typické rysy centrálně řízeného hospodářství. Prokázat její neschopnost. A to z hlediska, jak konkurovat západním kapitalistickým ekonomikám, tak realizovat efektivní reformy své hospodářské politiky. Úvodem jsem se stručně vrátil k československé ekonomice první republiky, abychom si představili, v jakém výchozím stavu bylo československé hospodářství po druhé světové válce, neboť v letech 1945-48 se hospodářství vrátilo na úroveň z roku 1937. Poté byla hospodářská politika vytvářena komunistickým režimem podle sovětského diktátu. V ekonomické doprovázena všemi typickými rysy tohoto systému, to znamená likvidace (znárodňování) veškerého soukromého hospodářství, kolektivizace zemědělství. Hospodářství byla vnucena sovětizační militaristická tendence, která rozhodně nebyla výsledkem přirozeného hospodářského vývoje. Byly typické nepřiměřené vojenské výdaje ve většině odvětví. Kde podíl zbrojní výroby v každém tomto odvětví byl disproporcionálně vysoký. V zahraničně obchodní oblasti byly uzavřeny dohody se Sovětským svazem, kde bohužel nešlo o tržní vývoz a dovoz, ale pouhou naturální výměnu zboží. V západním světě se československý vývoz prosazoval podle odhadů maximálně 3-5%. První pětiletý plán měl velmi vysokou dynamiku růstu, ovšem s obrovskými extenzivními náklady a s existujícími zdroji z doby před nástupem komunistů k moci. Klesala konkurenceschopnost produkce vůči vyspělým ekonomikám, či pomalý růst technického pokroku. Obrovský růst zaměstnanosti v preferovaných odvětvích, pravidelných růst mezd při téměř stabilních cenách bez ohledu na výkonnost hospodářství či produktivitu práce. Záměrně jsem pojmenoval negativní rysy této koncepce hospodářství, které vedly k dlouhodobému zaostávání. Až se vyčerpaly zdroje, přišel úpadek a stagnace na začátku šedesátých let. V polovině šedesátých let se utvářela ekonomická reforma socialismu pod vedením profesora Šika. Jejich koncepce chtěla zkvalitnit a zefektivnit hospodářství, nicméně byla to pouze snaha o kombinaci plánu a trhu. Motivovat zaměstnance, vytvořit nezávislé podnikové rady pracujících atd. Ovšem tyto reformní kroky potřebovaly liberalizaci politických poměrů. Proto tento pokus o reformu se začal aplikovat až v Dubčekově vedení. Nicméně, tuto reformu zastavila okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Šikovu reformu v rámci komunistického vývoje hodnotím pozitivně z pohledu proměn direktivního řízení hospodářství. Čtvrtý pětiletý plán (1966-70) vrátil ekonomice ztracenou dynamiku, dále se zlepšily opomíjená odvětví (zemědělství, služby, lehký průmysl). Ovšem z hlediska udržitelnosti takové reformy ve svobodném politickém systému nesouhlasím. Šlo pouze o reformu socialistického hospodářství, mít produktivnější, konkurenceschopnější hospodářství. Toto shrnutí končím názorem, že socialistické centrálně řízené hospodářství nelze reformovat z důvodu likvidace své direktivní podstaty.

Vytisknout