Sociální stát není zbytečným rozhazováním

22. 7. 2011

Z Vašich úvah vyplývá, že jinou bídu neuznáváte jen tu hraniční určenou hladověním a štvaním na hranici smrti. Tj. takovou, která je známa z málo vyspělých zemí a z dob válek a hladomorů a ve středověku. Pouze to pro vás pravděpodobně představuje základní problém bídy v moderní společnosti (obdobně jako ve středověku). Proti tomu máte jednoduchý recept: Potlačit ekonomickou kriminalitu a korupčnictví a jejich ochranu politikou (asi politickou mocí), tedy "potlačit" (hezké humanistické slovo) to co je již zakázáno zákony a pouze se nedodržuje. Stačilo by z toho vyvodit závěr: Dbát na dodržování zákonů, které tento tržní stát vydává, a ušetřené zdroje z "postihnuté kriminality" dát na léčení bídy, jejíž standard je odvozen ze středověku. V tom se jistě shodnete s těmi, které označujete za viníky "spálené země v červenci 2011", protože vaše péče má zabránit pouze hladu a umírání -- a to je přesně představa "spalovače" (termín expremiéra Zemana) dnešního pana prezidenta, ODS a TOP v červenci 2011 -- konec konců je to jejich hlavní program sociální péče. Ti rovněž vše co jde nad tento "standard" sociální péče nazývají, tak jako Vy, sociálním rozhazováním. Zdá se, že jste více rozezlen na "sociální rozhazovače" než na dnešní "vládní koalici", takže vaše označení pro spálenou zemi dnes musí být chápáno jako nadnesené.

Z čeho vzniká taková bída o které vy mluvíte? Ve velké míře vzniká právě z obecné bídy sociální, která je historicky proměnlivým jevem. V moderní společnosti vyrůstá z negativních stránek volného působení tržní ekonomiky (cyklické krize; rostoucí míra skutečné - nikoli vykazované - nezaměstnanosti vlivem technického pokroku; relativně nízké zaostávající úrovně mezd při rostoucí inflaci s častými poklesy kupní síly; z rostoucích rozdílů mezi úzkou skupinou největších vlastníků kapitálu, vlastnících převážnou část bohatství, a velkou skupinou obyvatel, včetně střední třídy, s klesajícím podílem na společenském bohatství vytvořeném prací všech; z rostoucího nedostatku prostředků na studium nadaných dětí z rodin s nižšími příjmy ze zaměstnání při růstu nákladů na vzdělání; z nedostatečné lékařské péče s rostoucími náklady, v relaci k podmínkám zvýšené intenzity práce a vlivu zhoršeného životního prostředí, jemuž zatím -- dost nedostatečně -- čelí obvyklý nižší věk nástupu do důchodu. Bylo by možné do sociální bídy moderní společnosti zahrnout i rostoucí konzumaci relativně levné standardní masové kultury a potřebné, nedostupné, kulturní "nadstandardy", které by měly být kryty běžnou úrovní příjmů zaměstnanců. Proč? Protože nepřímo ovlivňují kulturu a výkonnost práce v zaměstnání,včetně záslužné úlohy hlavní skupiny středních tříd, tj. inteligence (tedy i úroveň produktivity práce jako zdroje zisků). Část těchto "nadstandardů" života průměrného člověka v moderní technicky vyspělé společnosti je zdrojem její prosperity (všestranné inovační schopnosti nejen ekonomiky). A část těchto "nadstandardních" standardů by měla zabezpečovat i "důstojný život" lidí (rodin zaměstnanců a menších a středních vlastníků firem) ve stáří (tj. nikoli těsně před jejich smrtí tak, aby to bylo výhodné pro zisky soukromých pojišťoven), v době nemoci, a v době jejich nezaviněné, nucené nezaměstnanosti. Na rozdíl od středověké koncepce sociálních záchovných dávek.

Právě tento "nadstandard" byl smyslem sociálního státu (v padesátých letech nazvaného sociálně tržní ekonomika), který zavedl institut povinného sociálního pojištění krytého z povinných sociálních daní, na rozdíl od soukromého, mnohdy riskantního pojištění s dobrovolným pojistným, s proměnnými sazbami pojistného a vyplácením "pojistek" podle  kalkulací na růst délky věku dožití (leckdy nadsazovaného). Dalším smyslem "sociálního státu" bylo zabezpečit, aby stát v tržní ekonomice plnil úlohu neutrální vyvažující síly v oblasti trhu práce a zákonně zajistil, zvláště ve velkých firmách, odpovídají podíl zaměstnanců na řízení firem a jejich úlohu při mzdových smlouvách. Mělo se tak předcházet zostřování ztrátových sociálně-mzdových bojů. Včetně úlohy tzv.tripartity při zpracovávání pracovního zákonodárství, s představou hledat dohodu, bez totalitních stanovisek "ani krok". A konečně dalším opatřením bylo umožnit prostřednictvím státních příspěvků a hypoték zejména v oblasti bydlení a vzdělávání sociálně slabším skupinám v relaci k rostoucím nákladům zvyšovat jejich životní úroveň jako nezbytnou součást prosperity a rozvoje ekonomiky (firmami neplacené efekty růstu stimulace a v rozvoji inovací), včetně levnějšího státní a regionálními správami zajišťovaného bydlení s levnými činžemi. Nutno se ještě zmínit, že vedle daní, s výrazným podílem daní pro sociální pojištění, byla výrazným zdrojem i progresivita zdanění obyvatelstva vůbec ve vazbě na výši příjmů u přímých daní a ve vazbě na příjmy korporací.

Pokud jde o spotřební úvěry, byl jejich rozvoj výsledkem soukromého bankovního sektoru a velkých firem, kteří v tom hledali prostředek ke stimulaci růstu spotřebitelské poptávky a úspor, tudíž i nabídky a investic pro soukromý sektor. Tento cíl, vedle sociálních kritérií, plnily i efekty státní sociální péče usilující o udržení životního standardu na takové úrovni, která by umožnila vstřebat inovační růsty ve spotřebitelské poptávce a byla výhodný i pro růst nabídky firem. To vše pomáhalo dost podstatně mírnit průběh cyklických výkyvů trhu v oblasti reálné ekonomiky. Bohužel však to nemohlo příliš ovlivňovat rozvoj spekulačních obchodů ve finanční sféře, zvláště na trhu cenných papírů; spíše naopak je to více podpořilo.

Souhrnně řečeno: To co Vy kritizujete jako rozmařilost přispělo vlivem pozitivní úlohy státu v tržní ekonomice, k jejímu rozvoji v 50.-70 letech (silná zbraň boje proti sovětskému zřízení) a udržuje si svůj význam i dnes. Jde o sociální politiku, která usiluje o to odstraňovat nikoliv jen absolutní bídu, ale i relativní bídu obyvatelstva, a která umožňuje udržování životní úrovně na standardu důstojném a potřebném pro rozvoj nejen moderní ekonomiky, ale i moderní společnosti vůbec: Přímou účast širokých vrstev lidí na "vládnutí", což se bez odpovídajícího rostoucího vzdělání a rostoucí životní úrovně širokých vrstev lidí neobejde. To platí i pro ČR, která nemůže hledat cesty z deficitů tím, že úroveň této společností vrátí o desítky let,na úroveň spálené země, která hledá svůj vzor "konkurenceschopnosti" v praxi běžné pro kolonie neustálým tlakem na brzdění růstu mezd -- a to nejen nominální, ale i reálné úrovně. Rovněž zrušení daňové progresivity tvořilo jeden z významných zdrojů rozpočtových deficitů, zvláště pak jeho přidružením se k vlivů hospodářské krize na rozpočet. Vaše odstranění korupčních ztrát je sice zdrojem, ale pro řešení východisek z deficitu, tudíž i krize, bohužel nedostatečným.