Monitor Jana Paula:

70 % lidí v České republice umírá v nemocnici, mnoho z nich na přístrojích za plentou, a to jen kvůli strachu

22. 7. 2011 / Jan Paul

Umírající v nemocnici jako rukojmí strachu

Strach o věci pozemské obvykle brání lidem přijmout smrt jako součást své existence. Generace před námi ještě věděly, jak vypadá umírání, věděly, co mají dělat, a z této zkušenosti nebyly vyloučeny ani děti. Lidé se doma rodili a doma umírali, smrt byla přirozenou součástí života. Současného člověka obtěžuje, a málokdo je ochoten připustit, že na svou smrt a smrt svých blízkých se musí připravovat celý život. Důsledkem toho je, že v mnoha případech lidé přivážejí svého blízkého do nemocnice aniž by tušili, že umírá. Zbaví ho vlastně přirozené sociální vazby a uvrhnou ho do samoty, protože ošetřující personál se věnuje nemocným.

Umírající člověk ale není nemocný člověk, a ani to není již mrtvý člověk. Je to člověk, který po svém narození vstupuje do posledních závěrečných chvil svého života, a pokud je to možné, neměl by zůstat sám. Přístroje tuto samotu jen prodlužují, to je paradox dnešní doby: máme technologie, kterými můžeme prodloužit život, ale pozbýváme soucit s životem. Přijetí odpovědnosti za kvalitu umírání svých bližních může být pro lidi jednou z možností nalezení vlastní identity. To je má osobní zkušenost, a nikdy před tím jsem si nedovedl představit, že něco podobného je možné. Bohužel strach lidem brání ve volbě, zkušenosti, poučení a změně.

Jedinou možností jak porazit strach je odvaha učinit rozhodnutí, o jehož důsledcích nemá člověk žádné informace. Kolik námahy a rizika podstupuje malé dítě na přistavené židli, když se snaží dosáhnout na krabičku zápalek Přijme-li člověk život s vědomím konečnosti, nutně tím přijímá i fakt, že jeho cesta a cesty jeho nejbližších jednou skončí. Přijetí smrti lidskou bytost utužuje, prohlubuje touhu po poznání, po naplnění života s odhodláním překonávat překážky. Člověk má v životě vždy jen dvě možnosti, buď strachu podlehne, a nebo se pokusí o změnu krokem do neznáma.

O štěstí v umírání

Projít strachem ale předpokládá nutnost být připraven i na duševní bolest, mít odhodlání zakusit ji, sdílet a vydržet. Teprve na jejím konci čeká východisko, které může naplnit člověka dobrým pocitem ze smysluplné služby, kterou může člověk člověku poskytnout. Jde o štěstí v umírání z doprovázení umírajícího člověka. Lidé se mě po smrti matky často ptali, jak mohu být šťastný, a jedním z důvodů je i skutečnost, že už nikdy nebudu s mámou vystaven podobné těžké zkoušce správně se rozhodnout. Většinou máme dvě možnosti volby, buď si vzít umírajícího domů, a nebo ho nechat umřít v nemocnici.

Lidé, kteří se v podobné situaci teprve ocitnou, by se měli rozhodovat bedlivě, protože zbytečná smrt blízkého v nemocnici je může později vrhnout do těžkého morálního dilematu. Lidé si musí uvědomit, že své vztahy mohou naplnit pouze během života. Člověk by měl mít před smrtí vše vypořádáno, neměl by ze života odcházet s pocitem dluhu vůči sobě a jiným, protože neodpuštěné křivdy ztěžují psychickou situaci umírajícího i pozůstalých. Nikdo z nich nebude mít později možnost cokoliv změnit, a bude trvale ochuzen. Když včas neudělají co mohou, zůstane umírajícímu smutek, samota, a pozůstalým trvalé výčitky.

Smrt pak obviní za to, že jim vzala šanci, které se sami dobrovolně zřekli. Nikdy nemáme v těžkých chvílích jistotu, že jsme udělali maximum, ale musíme mít jistotu, že jsme se o to maximálně snažili. Na smrt blízkého nebudou lidé nikdy dostatečně připraveni, smrt přichází vždy dříve než čekají, do poslední chvíle nebudou chtít přijmout.ztrátu milovaného člověka, vždy budou mít dost osobních důvodů k tomu zkoumat všechna pro a proti, obracet ze strany na stranu všechny souvislosti, budou se snažit odpovědět na mnoho otázek, související s tak podstatnou změnou jakou je úmrtí v rodině, ale nic z toho je nikdy nezbaví pozitivního pocitu, že doprovodili blízkého člověka na nejtěžší cestě.

Jednou jen, a pak už ne

Člověk zemře jen jednou, a šance doprovázet umírajícího se už nikdy nebude opakovat. Po smrti nelze nic napravit a vrátit zpět, a proto vědomí správnosti rozhodnutí vytváří pocit jistoty, umenšuje zármutek, a do budoucna dovoluje hledět otevřeně před sebe. Zatímco v životě je možné dělat kompromisy, smrt blízkého nabízí jeho rodině jen dvě možnosti, buď sklopit oči, a nebo přijmout odpovědnost za kvalitu umírání blízkého člověka. Odpovědnost o to větší, oč menší je schopnost umírajícího ovlivnit svůj osud. Umírající nemůže rozhodnout nic, volba je na nás, a lékaři ji často ještě ztěžují mlčením či nedostatečnými informacemi.

Jenomže umírání v nemocnici umírání ještě více znesnadňuje, protože umírající nemá možnost prožít poslední chvíle ve smířlivém soustředění v kruhu rodiny. Umírání je příprava na smrt, zvláštní a jedinečný stav, v němž člověk uskutečňuje hlubokou vnitřní práci v různých fázích a formách kómatu. Umírající potřebuje k umírání klid stejně, jako novorozenec ke svému spánku, s tím rozdílem, že podstupuje velmi náročný fyzický úkon. Svému okolí se jeví jako bezmocný, ale ve skutečnosti je tím nejsilnějším člověkem na světě, protože nemá žádnou moc cokoliv na svém údělu změnit.

Nejsem člověk odepírající lidem hospitalizaci v nemocnici, je ale zbytečná v případě, že člověku už nelze medicínsky pomoci. Samozřejmě jsem si také vědom onkologicky těžce nemocných a nevyléčitelných pacientů v konečné fázi života a nutnosti ordinovat jim tišící léky, avšak znám mnoho případů, kdy jim právě v nemocnici byly odepřeny opiáty. Ani takovýto člověk ale nemusí nutně vždy zemřít v nemocnici či v ústavu LDN, mnohé současné hospice jsou schopny jim nabídnout odpovídající péči, a mohou po této stránce edukovat blízké umírajícího, o kterého se mohou starat doma. Když se chce, všechno jde.

Vytisknout