Evropa versus Asie. Probouzení dávných konfliktů

22. 7. 2011 / Ivo Šebestík

Tolik báje a její sugestivní obraz. Jméno dívky -- Európé -- s největší pravděpodobností pochází z některého starověkého semitského jazyka a znamená "Západ". Ovšem z pohledu asijského. Oním "západem" byl původně míněn řecký svět, teprve později a mnohem později se pojem rozšířil na kontinent, který známe jako svou starou dobrou Evropu.

Z mytologického obrazu můžeme ale vyčíst mnohem více. Stal se symbolem fobie řeckého světa vůči maloasijským sousedům. Nikoliv tedy nevinný příběh Diova nevyléčitelného záletnictví, ale svým způsobem hlubinná sonda do psychologie starověkých národů na obou březích Egejského moře. A jelikož jsme duchovní dědicové antické civilizace (mimo jiné), není divu, že v našem myšlení zůstávají trvale přítomny i řecká a římská propaganda.

I přes propast tisíciletí považujeme za barbary ty, které takto označili Řekové a Římané. V podstatě hledíme s nedůvěrou na všechny cizince, s nimiž nesdílíme společnou kulturu. Tato "psychika" či "psychóza" dějin je svým způsobem trvanlivá a houževnatá a je třeba značné sebereflexe na to, abychom si ji připustili jako fakt. Je zapotřebí hodně odvahy naučit se této neblahé tradici čelit.

Kdo se ptá po důkazech, tomu stačí nabídnout nelichotivý obraz starověkých Germánů, jak jej vylíčili ohrožení Římané, a také portréty Keltů a Kartaginců. Neboť dodnes je naše smýšlení ovlivněno propagandou našich kulturních příbuzných a předků, Římanů. Cizinci byli nekulturními, primitivními, divokými a krvežíznivými barbary, zatímco Římané představovali civilizaci a přinášeli mír. Tyto pradávné aspekty propagandy je dobré mít stále na mysli, aby bylo zřejmé, jak snadno vytváří vítěz falešný obraz o poraženém nepříteli, a jak jsou tyto obrazy účelově deformované. Moderní formy xenofobie, rasismu a kulturního opovrhování mají svůj původ v odmítání cizího. V některých jazycích skutečně splývají pojmy cizinec a nepřítel. Naše současnost je plná humánních deklarací odsuzujících nepřátelství vůči jiným rasám a kulturám, ale pokud se kultury a rasy střetnou ve válečném konfliktu, pak rasismus a xenofobie propukají naplno. Chování některých amerických vojáků v irácké věznici Abú Ghraib je jedním z nejpřesvědčivějších důkazů rasismu utrženého z řetězu díky tomu, že dostal příležitost. Válka je zavrženíhodná právě proto, že "dává příležitost" k brutálnímu chování, jaké je v míru trestáno.

+++

Řecko-perské války, které trvaly bezmála půl století (492-449 př. n. l.), skončily vítězstvím Řeků nad asijskými soupeři. Ti v zásadě uvažovali v souladu s běžnou logikou dobyvatelů, neboť si přáli zmocnit se řeckých měst a osad na úzkém pobřeží dnešního Turecka, a tím tak nějak "zarovnat" územní zisky v této oblasti. Co chápeme, pokud se jedná o naši vlastní civilizaci, v případě cizinců rozhodně odsuzujeme. Našinec chce mír, cizinec je už svou povahou agresívní -- toto je klíčové schéma lidského uvažování.

Potřeba obrany vlastního společenství vznikla už v pravěku. Obrana formou preventivního útoku byla vlastní už předkům člověka. Cizí tlupa představovala konkurenci při obstarávání potravy a ohrožovala existenci tlupy domácí. Proto byl možný i "obranný útok".

Z hlediska jazykového jde sice o contradictio in adiecto, tedy čistý protimluv, při kterém přídavné jméno vyvrací jméno podstatné či naopak, ale válka už je taková. Je plná protimluvů. Válčící strany nezajímá, kdo je objektivně vzato v právu. Válečná propaganda dokáže udělat právo i z naprostého bezpráví a naopak. Ve válečných časech takřka vymizí intelektuálové, kteří dokážou podat skutečně heroický výkon a povznést se nad vlastní civilizační okruh. Z této vyvýšené pozice jsou pak schopni objektivně určit viníky a oběti. Doma nebývají proroky. Je na ně nahlíženo jako na zrádce, pokud dospějí k závěru, že vinna je jejich vlastní civilizace.

Iónští Řekové se obrátili o pomoc ke svým příbuzným na Peloponnéském poloostrově. Tak se zrodila nezapomenutelná jména slavných vítězství -- Athós, Marathón, Salamína, Plataje, Mykalé, a jedna neméně slavná porážka u Thermopyl. "Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my zde mrtvi ležíme, jsouce poslušni zákonů vlasti."

To je pochopitelně míněno v žertu, ale řekl bych, že si Řekové zaslouží všemožnou podporu Evropské unie v jejich stávající hospodářské krizi. Kdyby kvůli ničemu jinému, tedy za to, že před dvěma a půl tisíciletími, právě odvrácením perské expanze na západ, bez nadsázky, postavili první významnou hráz před pronikáním asijské kultury do Evropy. Je dosti pravděpodobné, že kdyby v dějinách platilo ono KDYBY, a Peršané, díky nemalé početní převaze, Řeky porazili, že by se evropské dějiny vyvíjely jinak.

Dnes, ve světě multikulturalismu, zní poněkud zpátečnicky, když člověk s  potěšením konstatuje, že se kdysi dávno podařilo zastavit pronikání cizí kultury. Jenže, vždy je třeba mít na mysli historické souvislosti. Pokud se v pátém století před Kristem (či naším letopočtem) dalo mluvit o nějaké vyspělé evropské kultuře, pak to byla jednoznačně kultura řecká, dědička krétské a minojské kultury. A vedle ní kultura etruská, rodící se římská, v menší míře i civilizační oblasti keltské. Vlajkovou lodí tehdejší Evropy však bylo nesporně Řecko.

Přední Asie, severní Afrika nebo Indie měly před Evropou náskok. V pátém století už většina nejstarších civilizací těchto kontinentů nechala svůj vrchol za sebou. Na východě vládla Persie, a ta se nevyhnutelně srazila s helénským světem. Byl to v pravém slova smyslu souboj o Evropu a její řeckou identitu. A jelikož řecká civilizace ovlivnila Řím, který koncem čtvrtého století našeho letopočtu přijal křesťanství, není možné popírat, že Evropa středověká, novověká i moderní vyrůstá pevně právě z těchto základů.

Existuje-li v naší současnosti volání po multikulturalismu, po vzájemné toleranci civilizačních okruhů a jejich náboženských a filozofických představ, pak je třeba toto volání považovat za projev doby, která si může toleranci už konečně dovolit. Řek starověku, který by obdobně otevřel náruč Peršanům, by se ve své době se zlou potázal. Měl by na svědomí kulturní převrstvení tehdejší Evropy. Tedy pravděpodobně.

Ovšem, je skutečně pravda, že si současná Evropa může dovolit plně se otevřít jiným kulturám? Humanisté po tomto otevření volají, ale zároveň se stará evropská kultura připravuje k obraně. Otvírá se a stejně tak se i zavírá. Evropané dospěli k takovému životnímu postoji, podle kterého děti a rodina překážejí akceschopnosti jedince na trhu práce a příležitostí. Nejprve úspěch, práce, peníze, potom zábava a pohodlí. Do tohoto schématu rodina a děti už příliš nezapadají. Muslimové (a nejenom oni) tento životní postoj nesdílejí. Muslimské rodiny mají více dětí, a navíc už dlouhodobě působí silné migrační vlny původně neevropských etnik do Evropy. Tato etnika nejsou vždy ochotná se kulturně úplně přizpůsobit domácím poměrům a zůstávají už na pouhý pohled odlišná. V některých zemích se silnou muslimskou minoritou (Francie, Belgie) tedy přicházejí ke slovu politici snažící se zastavit imigraci a přinutit muslimy a další etnické a náboženské skupiny k výraznější asimilaci.

Řada evropských politiků, novinářů, intelektuálů, ale i potenciálně nebezpečných individuí, objevila svůj raison d'être v obraně tradiční evropské kultury před cizími vlivy. Vycházejí knihy, které jako Kurasův svazeček snázvem Jak zabít civilizaci, děsí Evropany hrozbou muslimského zaplavení kontinentu a vytýkají muslimům flagelantství, které spočívá v prostém faktu, že si někteří Evropané uvědomují, že na současných konfliktech "křesťanského Západu" a muslimského světa má svou vinu evropský a po něm i americký kolonialismus, a také globalizace, která se nezastaví před krádeží surovin. Verbální ústřel Miloše Zemana o anticivilizační podstatě islámu je lépe přejít mlčením. Je to čirý nesmysl. Jiná civilizace ještě neznamená "anticivilizaci".

Naproti tomu v knize Žabí lamento její autor, Günter Grass, přijímá masovou imigraci jiných kultur do Evropy jako prostý fakt, kterému je třeba se přizpůsobit. Tato kniha byla ale napsána -- pokud si dobře vzpomínám -- ještě v osmdesátých letech minulého století, tedy v atmosféře méně xenofobní, než je ta současná.

Humanista z přesvědčení, jehož duševní obzor dávno vykročil z omezení daných náboženskými nebo ideologickými předsudky, je toho mínění, že nejlepší formou soužití civilizací by byla naprostá tolerance, která by však nevylučovala nezištnou pomoc civilizace ekonomicky a technologicky úspěšnější té méně úspěšné. Humanista by tedy uvítal, kdyby bohatý Západ chudému Jihu či Východu nezištně pomáhal. Problém je, že bohatý Západ dospěl ke svému bohatství jinými cestami než empatií a solidaritou. Dalo by se říci, že vždy postupoval spíše opačně. Sobecky, krutě a bez slitování. Peníze se obvykle drží tam, kde se nedaří altruismu, ani prosté lidské slušnosti.

Humanisté ovšem bývají zřídka aktivními politiky nebo oligarchy na globálním hříšti. Jakápak tolerance? Jakápak empatie? A konečně, jakápak pomoc slabšímu? Takhle svět nefunguje. Slabšímu se zásadně nepomáhá. Slabší se využívá, dokud je slabý a ničí se, pokud hrozí, že zesílí. Některé muslimské země vlastní ropu a s ní i matoucí názor, že si se svým vlastnictvím mohou dělat, co chtějí. Pod povrchem jejich zemí jsou uskladněny suroviny představující vedle zbraní a informací nejvýnosnější byznys na světě. Podle moderního klíče USA nacházíme diktátorské "darebácké" režimy jen tam, kde místní diktátoři považují nerostné bohatství své země za vlastnictví dotyčného státu.

+++

Konflikty, soupeření a střetávání se mezi Evropou a Asií se zdaleka nevyčerpalo pouze v řecko-perských válkách. Dvě století po nich to bylo Řecko, respektive Makedonie, které vyrazily do útoku na východ. Byl to Alexandr Makedonský, patrně největší a nejefektivnější dobyvatel starověku. Na Alexandrově příkladu je ale docela hezky vidět, k jakým koncům mohl tehdy dospět Evropan, který se sám otevřel cizím vlivům.

Alexandr, pocházející z drsných oblastí periferie tehdejšího helénského světa, se s potěšením shlédl v lákadlech nesporně vysoké a vytříbené kultury Východu, a začal přijímat její vlivy. Jeho vlastní družina nelibě snášela toto "kulturní otevírání se světu", neboť v něm spatřovala hrozbu pro makedonské (tedy její vlastní) zájmy. Mladý král se oblékal po persku, jedl orientální pokrmy a snad dokonce začal uctívat i cizí bohy. Je docela možné, že makedonská xenofobie se nakonec stala příčinou Alexandrova zavraždění v Babylóně.

Ostatně, také Marcus Antonius se shlédl nejenom v zelených očích Kleopatry (původem z makedonské dynastie Ptolemaiovců), ale i v mohutnosti starobylé civilizace Egypta, proti níž byl Řím v podstatě jen obrovský vojenský tábor. I tomuto Evropanovi se stal cizí svět osudným.

Další velký civilizační šok způsobil Orient Západu v době arabského pronikání do Španělska. Tehdejší Evropa po pádu západořímské říše nemohla vyspělému arabskému světu konkurovat. Vyhlížela jako chudý a nevzdělaný příbuzný vůči vyspělejšímu dobyvateli. Franská říše musela v 8. století vynaložit všechny síly na to, aby zastavila arabské pronikání do nynější Francie. Svědkem bojů z té doby je i klenot francouzského písemnictví Píseň o Rolandovi (La Chanson de Roland). Stejně jako Cid (El Poema de Mío Cid), základní kámen literatury španělské.

Ovšem naposledy si Evropané vytrpěli nelichotivě vyznívající konfrontaci s vyspělejší kulturou Východu, když se na počátku 2. tisíciletí vypravili do Svaté země. V ní Turci ohrožovali Byzantskou říši, až ji nakonec v polovině 15. století vyvrátili úplně.

Turecké útoky na jihovýchodní a střední Evropu představovaly od těch časů konstantu evropské historie. S tureckými šavlemi měli osobní zkušenost jižní Slované, stejně jako Uhři, Rakušané, Moravané, Slováci i Češi. Vznik rakouské monarchie měl svůj dobrý důvod mimo jiné i v tureckém ohrožení. Právě v 15., 16. a 17. století, kdy se Evropa zmítala v náboženských konfliktech, v soubojích šlechty s panovnickými domy a v bojích o práva měšťanů, útočily na její tvrze turecké oddíly. Turci bojovali u Bělehradu, pod Peští i u Vídně. Hrozba křesťanské Evropě byla akutní.

Odpor křesťanů vůči pohanům sice občas účelově slábl, když se některý křesťanský panovník rozhodl s Turky spojit proti svému křesťanskému nepříteli, nicméně přesto právě tehdy vznikl schematický obraz muslima na malém koni se zahnutou šavlí, který neváhá, ve jménu Koránu a Proroka, nabodávat křesťany na špičatý kůl. Přeborníkem v této disciplíně se ovšem stal Hrabě Dracula, sedmihradský velmož ve službách uherského krále.

Významná postava českého stavovského povstání, Václav Budovec z Budova, který byl popraven spolu s ostatními sedmadvaceti (celkem jich bylo skutečně 28) českými pány roku 1621 na Staroměstském náměstí v Praze, napsal a vydal knihu Antialkorán. Je psána způsobem, jakým se za oněch dob psalo i žilo. Tedy drsně, bez obalu a opatrného taktizování.

Antialkorán může být vzorem i současným nositelům názoru, podle kterého jsou muslimové "anticivilizačním" vyznáním. Budovec se vyznává, že svým čtenářům předkládá toliko "kus smrduté mrchy" islámského učení, neboť "smrad celé mrchy" by byl neúnosný. O podstatě islámu a o Koránu se z Budovcovy knihy čtenář mnoho nedozví. Zato načerpá notnou dávku záští a jedu pamfletické povahy.

Budovec ovšem nebyl ve své době sám. Turecké hrozby inspirovaly i jiné autory k apologiím křesťanství a nespravedlivým pamfletům proti islámu. Psali je Václav Vratislav z Mitrovic, Daniel Adam z Veleslavína i Bartoloměj Paprocký z Hlohol. O tureckou otázku se zajímal i předák moravských stavů, vzdělaný šlechtic Karel starší ze Žerotína. Dá se říci, že ovzduší tehdejší střední Evropy bylo plné nenávisti vůči Turkům.

Je zajímavé, že právě Korán, který co do líčení krutostí nemůže ani náhodou soutěžit se Starým zákonem, vyvolával a dodnes vyvolává taková odsouzení mezi obyvateli Západu. U Budovce rychle pochopíme, v čem viděl největší hrozbu islámu. Spočívala ve schopnosti Mohamedově integrovat do svého učení prvky a osobnosti křesťanství i židovství. Islám byl také, jako obě zmíněné konfese, náboženstvím Knihy. Paradoxně to bylo vědomí atraktivity muslimské víry a její pochopitelnosti i pro příslušníky jiných konfesí. Stručně řečeno, islám mohl být nakažlivý. Proto na něm Václav Budovec z Budova nenechá niť suchou.

Nicméně, jej můžeme pochopit. Ovšem v kontextu doby. Moderní člověk by se neměl vydávat jeho cestou. Na druhé straně však stojí otázka, zda není v současném protiislámském horování také kousek opodstatněných obav. Řecký pojem xenofobie znamená "strach z cizího". Je tedy oprávněný strach ze zavlečení cizí kultury na evropské území, z jejího rozšiřování a její nemalé vitality? Ti, kteří píší proti islámu a kteří podporují války západních států vedené pod záminkou demokracie v muslimských zemích tento názor nepochybně sdílejí. Cítí ohrožení. Je ale nejlepší obranou proti expanzi islámu vyhrocení konfliktu a ozbrojené střetnutí? Nebylo by vhodnější posílit vitalitu původní evropské kultury? Možná se pokusit změnit žebříček hodnot tam, kde je tato naše kultura ohrožována zevnitř?

Západní svět silou své ekonomiky, organizace společnosti, peněz a vojenskými prostředky vytváří a zabezpečuje svou vlastní civilizaci, zatímco prostor některých jiných kultur pouze nešetrně využívá. Není divu, že svět blahobytu láká ty méně blahobytné k osídlení. Možná, kdyby Evropa a Amerika spíše než k neokoloniálním praktikám byla ochotna muslimskému světu pomoci, že by se prostor samotné Evropy stal méně atraktivním pro imigranty, neboť by nebyl světem nedosažitelného blahobytu oproti území chudoby. Peníze utracené za válku, na ničení a zabíjení, by více slušely mírovým projektům.

Není možné potopit loď nebo aspoň nečinně přihlížet jejímu potopení, a pak se zdráhat poskytnout tonoucím místo v záchranném člunu.

+++

Někde v průběhu vývoje se v evropských zemích prosadily hodnoty, z nichž některé můžeme považovat za užitečné a praktické, ale na druhé straně i za sporné a nebezpečné. Postupem staletí se evropské myšlení zbavilo v podstatě všeho, co zdržuje a překáží v soutěživosti a v ekonomickém chování. Evropané se naučili přepočítávat čas na peníze (time is money). Zrodilo se zásadní rozlišování mezi tím, co nese prospěch a zisk a tím, co je jen "kulturní nadstavbou".

Pomalý kontemplativní způsob života s četnými prostoji připadá zejména anglosaskému duchu jako zahálčivý a neefektivní. Není vůbec náhodné, že současná ekonomická krize v první řadě napadá státy jižní Evropy. I těmto zemím byl soutěživý a nelítostně dravý duch anglosaských kultur v podstatě vnucen.

V šedesátých a sedmdesátých letech se italská, španělská, ale i francouzská kinematografie hemžily komediemi parodujícími právě změny ve stylu práce. Kdy se siestě oddaní jižané, často pod dohledem právě cizích manažerů, nutili k vyšším pracovním výkonům.

Jistě, se nedá říct, že by jiné kulturní a civilizační okruhy uměly či chtěly generovat kulturu, která by byla méně ziskuchtivá a agresívní, jako je kultura evropská, nicméně pozdější vývoj na světě, a zejména druhá polovina dvacátého století a naše přítomnost, ukazují, že Evropa a její "dceřiná společnost", Spojené státy americké, dokázaly v oblasti expanzívnosti, dobyvatelství, ekonomické soutěže a v dalších disciplínách nejvíce.

Po porážce osmanské říše, k níž došlo de facto mnohem dříve než v roce 1918, se evropské mocnosti -- především Velká Británie a Francie -- zmocnily "osvobozených" oblastí a zahájily koloniální nadvládu. Mnohé z těchto zemí byly muslimské, stejně jako bývalí turečtí vládcové. Představovaly pestrou směsici národů -- Arabové, Berbeři, Peršané, Kurdové, Indové a další.

Některá území se rozkládala v místech, na kterých kdysi dávno, před mnoha staletími, ba tisíciletími, vzkvétaly civilizace, s nimiž se tehdejší Evropa nemohla rovnat. Po staletích turecké nadvlády byly ale tyto mocné říše dávno v troskách. Zakrývaly je písky pouští a vysušoval je žár prudkého slunce.

Noví evropští vládcové dali pocítit těmto národům své vítězství. I když koloniálnímu panství nelze upřít i některé pozitivní civilizační a kulturní vlivy, vcelku se dá říci, že v naprosté většině šlo o pokračování tureckého vykořisťování, jen modernějšími a efektivnějšími metodami.

V době koloniální nadvlády Evropa opět triumfovala nad Asií. Definitivně se zrodil pocit kulturní nadřazenosti opírající se o nesrovnatelně úspěšnější ekonomiku, politickou organizaci, a také -- a to hlavně -- vojenskou sílu. Když později začaly muslimské země severní Afriky a Blízkého východu získávat od svých kolonizátorů samostatnost, brzy se mělo ukázat, že ona suverenita bude míněna jen v omezeném rozsahu. Evropské koloniální mocnosti a vedle nich i Spojené státy americké v podstatě využívaly práva vítězů z první a druhé světové války, dělaly zásadní strategická rozhodnutí a místního obyvatelstva se na nic neptaly.

Nadřazenost Evropy a Ameriky vůči "osvobozeným" územím Orientu byla definována a vryla se Evropanům i Američanům pod kůži tak, že zde zůstává dodnes.

Je třeba nazývat věci pravými jmény. Problémem muslimských zemí v severní Africe a na Blízkém východě je jejich slabost. Hospodářská, politická, sociální, a také vojenská. Vojenských porážek si tyto státy užily víc než dost. Když se Egypt v roce 1956 pokusil vzít doslova svou státní suverenitu a znárodnil Suezský průplav, okamžitě byl napaden koalicí Izraele, Velké Británie a Francie. Byl poražen stejně drtivě jako kdysi vojsky generála Napoleona Bonaparte. Ten ale aspoň nechal pořídit cennou vědeckou dokumentaci o tamních památkách.

Na příkladu tzv. suezské krize a jejího válečného řešení se ukázalo, jak bývalí kolonizátoři a jejich spojenec v oblasti, Izrael, chápou suverenitu "osvobozených". Být osvobozen mnohdy znamená být poražen podruhé. Přesně to se stalo zemím tohoto regionu a jejich národům. Jsou vojensky slabí, ekonomicky rovněž. Nemohou se nijak bránit, a navíc v některých zemích se nacházejí největší světová ložiska ropy. To je jako byste pověsili dítěti na krk zlatý řetízek a pustili je hrát si bez dozoru do parku. Můžete si vsadit dost vysokou částku na to, že se vám vrátí domů bez řetízku. Ne děti, ale některý dospělý mu jej vezme.

Ropa v muslimských zemích je pro ně podobně osudná, jako bývala půda pro Indiány v době, kdy jejich území bylo kolonizováno způsobem, který vedl k největší genocidě v dějinách lidstva. Dnes je osud Indiánů dokonale zapomenut. Není slušné jej připomínat potomkům těch, kteří je měli na svědomí. Paradoxně, Američané sami a s ukázkovou naivitou na podobnost vztahu k Indiánům a současným muslimům upozornili, když Usámu bin Ládina coby terč jejich komanda označili za Geronima, tragickou postavu marného boje Apačů proti bílým kolonistům. Čirý a nepokrytý rasismus a ovšem i kouzlo nechtěného srovnání...

Islámský terorismus je nespornou skutečností. Ovšem není rozumné hledat jeho příčiny v islámu. Nejsou tam, stejně jako v Evangeliích nenaleznete výzvu k upalování domnělých čarodějnic. Zlo je v okolnostech, ve kterých lidé žijí nebo jsou v nich nuceni žít. Zlo je ale také zároveň vynikající byznys pro ty, kteří mají prostředky, díky nimž mohou uplatňovat svůj vliv.

Už tolikrát zmíněný humanista není s to pochopit, proč místo vzájemného respektu kultur se musí neustále vracet konfrontace a pokusy ovládnout jedna druhou. Západ by měl -- podle jeho mínění -- připustit, že existují i jiné formy uspořádání společnosti, než je to, ke kterému dospěla Evropa a její civilizační odnože v Americe nebo v Austrálii. Požadavek, podle kterého by země jako Irák, Írán nebo Afghánistán měly mít demokracii západoevropského střihu, musí vyznívat směšně i těm, kteří ho veřejně hlásají. Takový požadavek je absurdní i vůči Rusku, Číně nebo Indii. To jsou jiné civilizace, s jinými dějinami a s jiným vývojem myšlení a poznání. Také jejich realita je jiná.

Možná někdy v budoucnu. Ovšem nikdo dnes neví, jaká bude budoucnost i naší, evropské, (post)demokracie a kultury. Možná bychom i my sami měli hledat jiné cesty vývoje, když tyto se zdají vést do chaosu.

Slovo JINÝ v souvislosti s odlišnými kulturami a konfesemi ale neznamená horší nebo méněcenný. To je optika Václava Budovce z Budova a jeho současníků v 16. a 17. století. Neměla by být optikou moderního člověka. Má-li Západ pocit, že se v některých zemích nedodržují lidská práva, pak má hledat mírové způsoby, jak jejich dodržování prosadit. Jenže realita je taková, že lidská práva ve skutečnosti nezajímají nikoho jiného než pár mezinárodních institucí, občanské aktivisty, humanisty a intelektuály. Pro politiky jsou záminkou ke konfrontacím a k intervencím, a to jen tam, kde se nějaký postup vyplatí a přinese zisk anebo strategické výhody.

Naše civilizace také porušuje lidská práva. Evropan nebo Američan nemají právo na bydlení, ani na jídlo. V blahobytném světě plném reklam a neonů není vůbec žádný problém zmrznout na chodníku pod rozzářenou výkladní skříní plnou persiánových kožichů. Copak život nepatří k lidským právům? Mnohé finanční instituce provádějí legálně bezohlednou lichvu. Naproti tomu například právě Korán vysloveně zakazuje půjčovat na úrok a k základním pravidlům zbožného života muslima patří takzvaný zakát, tedy institut povinné náboženské daně (almužny) jdoucí na sociální účely. Vše je složitější, než si dogmatikové přejí.

Muslimské náboženství a muslimský způsob života nejsou ničím ďábelským (opět Budovec). Ďábelské na celé věci je vytváření konfliktů. Pro lidi, kteří si libují v tažení proti islámu a Koránu, je oblíbeným tématem tzv. džihád. Tento termín je ale velice sporný a ani mezi vyznavači islámu není shoda v jeho výkladu. Každopádně se jedná o jistou formu boje. Podle tradice je svět rozdělen na dár al-islám (prostor islámu), dár as-sulh (území míru), a konečně na dár al-harb (válečná území). Toto válečné území by mělo být získáno pro islám. Ovšem, Korán vysloveně říká: "Nebudiž žádného donucování v náboženství." Takže, co s tím?

Význam džihádu jakožto vojenského tažení proti nevěřícím se patrně vyvinul v době boje proti modloslužebníkům v 9. století a měl toto úzce teritoriální a časové určení. Nicméně, je pochopitelné, že v islámském světě fungují obdobné mechanismy jako všude jinde na této planetě, tedy i v našem civilizačním okruhu. A tedy, že dějiny a pojmy jsou přizpůsobovány momentálním potřebám. Děláme to sami, a jak se nám hodí.

Vytisknout