Co je na Gottovi a Vondráčkové nejodpudivější

22. 7. 2011 / Boris Cvek

Víte, co je na Heleně Vondráčkové a Karlu Gottovi nejodpudivější? Že nedovedou stárnout a mít nadhled. Myslí si, že česká veřejnost je musí poslouchat v rádiích snad až do roku 2200, pokud ještě nějaká rádia nebo česká veřejnost v té době budou. Popmusic prostě běží dál ve svém absurdním běhu, staletá vážnost Bachů a Beethovenů pro davy, pro něž oba zpěváci zpívají, nikdy nic neznamenala. K čemu "nadčasové hodnoty"? Carpe diem!

Pravda takového života, před níž neuteče ani ten nejvíce život si užívající fanoušek popu, je prostá: stárnutí a smrt, zapomenutí. Ale možná jde jenom o peníze a oba "umělci" se snaží ještě na stará kolena něco vytřískat, než odejdou někde za plentu, kde umíráme nebo budeme umírat s největší pravděpodobností my obyčejní lidé, ale často i ti slavní, bohatí a úspěšní.

Helena Vondráčková se dovolává toho, že její písně patří mezi nadčasové hodnoty "národního kulturního bohatství", a proto má Radiožurnál povinnost je hrát. To ovšem pochopitelně odmítla Rada Českého rozhlasu.

Gott cituje ředitelku zpravodajských stanic Českého rozhlasu: "Paní Hikelová, ředitelka zpravodajských stanic Českého rozhlasu, v televizních zprávách řekla - Gotta a další z minulé éry u nás nehrajeme, posluchači si to nepřejí."

Podle něj je ovšem ve skutečnosti vydán zákaz hrát jeho písně. Prý se "nic nezměnilo od minulých dob". Kdybychom na chvilku připustili, že má pravdu, i tak by se změnilo mnoho: konečně by Gott byl jednou zakázaný "umělec"!

Bohužel je víc než jasné, že toto se mu nesplní a že ústup popularity jeho písní není dán zákazem, ale generační obměnou. I takový Elvis nebo teprve v roce 1991 zesnulý Freddie Mercury už prostě nejsou umělci dnešní doby.

Show must go on a show si žádá stále nové figurky ve zběsilém útěku zábavy před smrtí. Ta potom dožene každého z té masy fanoušků i z té skupinky figurek zvláště a individuálně, takže jejich rozklad se děje v ústraní, nevyvolává veřejnou pozornost a žádné zbytečné otázky po věčnosti a trvalých hodnotách. Vítězslav Jandák hezky ukazuje ještě na jiný aspekt postoje obou "umělců".

Gott i Vondráčková přes všechny úsměvy vůči veřejnosti a přes všechnu přetvářku, jak jim na posluchačích záleží, myslí vlastně jenom na sebe a v době sociálních potíží, kdy mnozí lidé nemají na jídlo, jak zdůrazňuje Jandák, se zabývají tím, zda jejich písně jsou dostatečně hrány v Českém rozhlase. Už tím dokazují to, že nikdy k žádným trvalým hodnotám ve skutečnosti ani nepřičichli.

Gott hovoří o třídním boji. Nehrají jej. Lidi nemají na jídlo, vzkazuje Jandák

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 22.7. 2011