Liminski: Není to na první pohled absurdní, limit lze zvýšit, stačí k tomu jenom politické rozhodnutí, ale dluh stejně neklesne ani o cent. Nepodobá se americká situace řecké, pouze na vyšší úrovni? Nežily oba státy nad své poměry?

Sinn: Ano, to je pravda. Američani se zadlužili velmi rychle. Koncem minulého roku už byli na 94 procentech HDP a letos asi překročí sto procent. Řecko bylo koncem roku na 150 procentech. To už je úplně jiná dimenze. Pravda je, že Američané žili nad poměry celé roky, což se odrazilo i v obrovském státním zadlužení. Rok co rok se prodaly americké cenné papíry za nějakých 800 miliard dolarů, aby bylo možno dát Američanům peníze na stavbu domů, mimo jiné i takovým, co zcela očividně nebyli schopni své dluhy někdy splatit.

Liminski: Jak se Američané dostanou z téhle hory dluhů, kterou si sami způsobili?

Sinn: Musejí zvýšit daně. Ale o to běží právě ve sporu mezi demokraty a republikány. Republikáni říkají, tohle dělat nebudeme v žádném případě, musíte snížit výdaje -- a je to čistě spor o přerozdělení mezi dvěma skupinami v zemi. Právě zavedli zdravotní pojištění a Obamova vláda ho nechce nijak seškrtávat, to je pochopitelné.

Liminski: Ratingové agentury začínají být nervozní. Pro EU jsou novým symbolem nepřítele. Je to oprávněné?

Sinn: To jsou jenom požární hlásiče. Když hoří, nemá smysl vypínat hlásič požáru nebo ho za požár činit zodpovědným. Z tohoto pohledu je zájem EU vystoupit proti americkým ratingovým agenturám trošičku průhledný. Je pravda, že americké ratingové agentury nebyly vždy odpovídajícím způsobem kritické vůči americkým investičním bankám v krizi. Tak například Lehman Brothers týden před svým zánikem měla hodnocení od Standard & Poor's A+. Ale vůči situaci v Evropě jsou tyto externí agentury podle mého soudu relativně nestranné a buďme rádi, že je máme.

Liminski: Člen představenstva Allianz, Achleitner, dnes řekl, že v této krizi nemůžeme pracovat jenom na likviditě, nýbrž že je třeba řešit problém solventnosti. Můžeme se vyhnout ještě restrukturalizaci řeckého dluhu?

Sinn: Ne! Řecko je v bankrotu od 28. dubna minulého roku. Tenkrát vyletěly úroky za řecké dluhopisy během dne na 38 procent. To, co přišlo potom, bylo oddalování konkurzu finančními prostředky evropského společenství. Finanční trhy už dávno Řecko nefinancují. V podstatě bylo Řecko už v bankrotu předtím, protože ho financovala ECB. Takže od roku 2008 se řecký převis dovozu financuje pomocí rotačky. Řecko žije nad poměry. Celková spotřeba Řecka je o 17 procent nad jeho příjmy. To je strukturální dlouhodobý problém, takže to není problém, který souvisí se spekulativním útokem finančních trhů. Trhy jen odhalují problémy, které se za roky nakumulují.

Liminski: Mohlo by Řecko prodat zlaté rezervy a odbourat tak dluhy?

Sinn: Ano, jistě. Mají ještě zlaté rezervy a mají také spousty půdy. Ale víte, ono to není tak jednoduché. Půdu nemůžete naráz prodat, protože potom vám zkolabují ceny. Daly by se možná vydat něco jako zástavní listy, které by se zajistily nemovitostmi státu. To je myslitelné. Takže Řecko má ještě možnosti. Ale nejdřív se samozřejmě čeká na záchranné programy společenství.

Liminski: Jak by mohla vypadat záchranná strategie? Jde to bez toho, aby se na tom podílely banky?

Sinn: Tedy tahle otázka podílu bank mně popravdě řečeno jde trošičku na nervy, protože v tom už se podsunuje myšlenka, že se na tom banky podílet nebudou. Otázka přece nezní tak, jestli se budou podílet banky, nýbrž jestli se bude podílet daňový poplatník. Banky půjčovaly státům peníze, státy nesplácejí a banky jsou v problémech. Otázka, jestli se na tom budou podílet, opravdu nevzniká. Jsou v tom namočené až po uši! Otázkou jenom zůstává, jestli jim daňový poplatník má pomoci. Jistě, já jsem pro! Do jisté míry může poplatník vypomoci tím, že převezme část splátek a zajistí tak banky, ovšem prosím pěkně ne na 100 procent!

Liminski: Budou se muset v případě nouze banky zestátnit?

Sinn: Myslím, že ano. Je levnější, když v nouzovém případě banky západních zemí zachráníme, kdyby se ukázalo, že se při odpuštění dluhu dostávají do problémů, než abychom neustále udržovali životní úroveň celých národů nad úrovní, která odpovídá jejich výkonnosti. Takže vyčkejme! Kdyby se provedlo odpuštění dluhu a banky ve Francii a Německu se dostaly do problémů, tak je holt zachráníme. To je desetkrát levnější.