...nebo spíš bouře ve sklenici vody?

22. 6. 2011 / Karel Dolejší

*

Za prvé: Bojové výkony. Rudá armáda dokázala před německým útokem vpadnout do zad armádě polské, která byla již Němci prakticky poražena; předvedla neuvěřitelně rozpačité výkony v neporaženém Finsku, kde se ani přes její "multigigantické" rozměry napodařilo využít masivní technické a doktrinální převahy; a u Chalchyn Golu ve střetnutí mechanizovaných jednotek s elitní pěchotou takřka bez těžké výzbroje v opotřebovací válce porazila Japonce. (Mimochodem, rozhodně stojí zato podívat se podrobně na záznamy o skutečném průběhu bojů u Chalchyn Golu.) Měla za sebou čistky, které zlikvidovaly podstatnou část důstojnického sboru, jež nemohla být až do vypuknutí války žádným způsobem nahrazena; oproti tomu německá armáda měla od dob meziválečných tradičně nadbytek důstojnických kádrů školených standardně tak, aby mohly bez problémů zastávat funkci o jednu až dvě úrovně vyšší.

Jinými slovy, Rudá armáda byla v předvečer přepadení sice masívní a měla ohromné množství výzbroje, ale to vůbec neznamená, že byla také organizačně akceschopná. Kvalitativní rozdíl mezi "papírovým" útvarem a skutečnou bojovou jednotkou je značný...

*

Za druhé: Spojení, řízení a velení. Jeden z mýtů šířených koncem studené války tvrdil, že SSSR se rozpadl kvůli zaostalosti sovětského elektronického průmyslu, která ve vojenské oblasti přinesla fatální znevýhodnění. To je samozřejmě závěr přehnaný a zjednodušený, nicméně faktické zaostávání v elektronice nelze popřít - a začalo vlastně už velice dávno. Zatímco tvůrce německých tankových vojsk Guderian si byl velmi dobře vědom nevyhnutelné potřeby spojení tanku s moderní, výkonnou a spolehlivou vysílačkou, v Rudé armádě měl počátkem války k dispozici radiostanici vždy pouze velitel tankové čety, neboli každý pátý tank. Co to znamená pro manévrovatelnost tankových formací (rozhodující parametr všude tam, kde dochází k dynamickému manévrovému boji) si lze představit v okamžiku, kdy se vžijete do kůže někoho, kdo vyhlíží z vnitřností ocelové obludy prostřednictvím nečetných průzorů a nekvalitních periskopů a snaží se zachytit praporkovou, posunkovou a jinou signalizaci z druhé takové pohybující se obludy... V době útoku na Francii měli například Spojenci k dispozici 3 383 tanků, většinu z nich po mechanické stránce a po stránce výzbroje a pancéřování výrazně kvalitnějších než 2 445 tanků na straně útočícího protivníka. Neměli však vhodnou doktrínu a zaostávali mimo jiné ve vybavení strojů radiostanicemi... To co lze demonstrovat na úrovni sovětské tankové čety v podobné míře platilo i pro další úrovně. Sovětské systémy spojení, řízení a velení byly prachmizerné a rozhodně neumožňovaly manévrování tak ohromnými silami, jaké byly v červnu 1941 shromážděny na hranicích - a to ani kdyby byli Sověti měli dostatek k tomu kvalifikovaných důstojníků - což zdaleka nebyla pravda.

*

Za třetí: Mýtus sovětské tankové školy. To co konstruktér Koškin dokázal postavit na základě vzorku Christieho tanku bylo sice obdivuhodné, ale neznamená to vůbec, že slavný tank T-34 neměl žádné chyby. Nízká stavební výška postupně zesilované konstrukce lehkého tanku sebou nesla stísněné prostory a špatnou ergonomii, která se během dalších desetiletí rozvíjení této jediné koncepce v SSSR ještě zhoršovala. (Ke službě v tancích T-72 byli už speciálně vybíráni vojáci malého vzrůstu. Problematický T-90 je v základních konstrukčních rysech pokračováním T-72 a téměř jistě půjde o poslední stroj tradiční sovětské konstrukce.) Malý počet průzorů, malý počet a špatná kvalita periskopů způsobovaly relativní slepotu T-34 v porovnání s německými protějšky už v roce 1941. Připočtěme k tomu ještě absenci vysílaček ve většině strojů a je jasné, v čem byl pes zakopán: "Statisticky" byl sice T-34 výrazně lepší než tank PzKpfw. III, než však jeho osádka dokázala zjistit přítomnost nepřátelského stroje a využít rozdílu v účinném dostřelu, byla už nezřídka manévrujícím protivníkem sama dávno zpozorována, objeta a ničena střelbou z boku.

*

Za čtvrté: Letectvo. Rozbor technických parametrů sovětských bojových letounů, na rozdíl od vychvalování tanků, v Solaříkově článku nenajdeme. Není také divu: Páteř sovětského letectva tvořily v době německého útoku zastaralé letouny I-15 a I-16, a ani malý počet modernějších letounů další generace nebyl rovnocenným soupeřem německých Messerschmidtů. Je jistě nejpohodlnější, pokud je protivníkovo letectvo zničeno ještě na zemi; hned poté ale přichází na řadu druhá nejpohodlnější situace, totiž velký počet špatně vycvičených pilotů na pomalých a zastaralých strojích stavěných z překližky a plátna...

*

Za páté: Zahraničněpolitické faktory. Stalin by se útokem na Německo, který by velmi pravděpodobně brzy ustrnul na mrtvém bodě podobně jako útok na Finsko, dostal do mezinárodní izolace. Mobilizace evropských dobrovolníků na německé straně, která zaznamenala jisté úspěchy až v druhé polovině války, mohla v případě sovětského útoku probíhat docela jinak. Dále by Stalin už nemohl počítat s tím, že Japonsko zůstane neutrální a nepřispěchá svému napadenému spojenci na pomoc. Japonci by se místo surovin v evropských a amerických koloniích mohli vrhnout na Sibiř - to byla naprosto reálná varianta, její příznivci v generálním štábu jen nezískali potřebný vliv. Stalin by pak musel válčit na dvou frontách současně a nikdo by mu nepřišel na pomoc, ani konvoji neposílal výzbroj...

***

Jako žena s mírami 90-60-90 může být ve skutečnosti pramálo přitažlivá, stejně tak armáda s 24 000 tanky a 8 400 bojovými letouny může být ve skutečnosti zoufale neakceschopná. To byl právě případ Rudé armády v roce 1941. Teprve velice draze zaplacené válečné zkušenosti následujícího období, v zásadě založené na kombinování vlastních komparativních výhod s kopírováním protivníka, udělaly z Rudé armády osvoboditelku Evropy od nacismu. Ale to už je vlastně docela jiná armáda zrozená z popela té předchozí - a docela jiná kapitola historie...

Vytisknout