Dějinný pohyb je nutno poctivě studovat, nikoli se pošklebovat!

18. 6. 2011 / Petr Kužvart

Především znovu opakuji základní tezi, na níž stojí právní systémy moderních států: lid je zdrojem veškeré moci, je suverénem ve své zemi a stojí nad ústavou, nad zákony i nad mezinárodními smlouvami, jež stát zavazují. Je prvotním zdrojem ústavnosti a veškerých dalších právních a organizačních pravidel státního mechanismu. Jde o tezi vybojovanou ve velkých měštáckých revolucích v průběhu 17. - 19. století. Tehdy tato základní idea definitivně nahradila dosavadní "tanscendentní", posvátný a náboženstvím sankcionovaný zdroj veškeré moci spočívající, v osobě panovníka, vladaře z boží milosti.

Dále: pokud se podíváme do moderních dějin evropských národů, pak máme dost příkladů takových momentů, kdy se lid opravdu pohnul, nejde jen o převraty u nás a jinde v okolních zemích v průběhu roku 1989, jde i o řadu dalších - byť i jen zárodečných - vzpour, sebevědomých pokusů o přímý výkon veřejné moci ku prospěchu všech. Přes mnohá omezení daná rámcem tehdejší Polské lidové republiky a mezinárodním kontextem počátku 80. let sem patří skvělá éra stávkové vlny ze srpna 1980 následovaná herojským rokem NSZZ Solidarność v Polsku - až do 13. prosince 1981, kdy Jaruzelski zavedl válečný stav. Ale cožpak další události v Polsku, klasické zemi národních povstání, nejsou podobně inspirující? Třeba vznik stávkových struktur za bouří v prosinci 1970 na baltském Pobřeží. Nebo impozantní podzemní samoorganizacve společnosti po nepokojích v Radomi a Ursusu v červnu 1976. Konec konců moderní polská historie je plná takových skvělých událostí. Od dělení původní Rzeczpospolitej okolními mocnostmi koncem 18. století je to hotová učebnice silných i slabých stránek bojů za svobodu, národní i třídní emancipaci. Ale proč jen Polsko? Což náš rok 1968, kdy se národ opravdu pohnul, semknul a dal důvěru reformnímu vedení strany a vlády? A což starší události, celá série stávek a povstání v roce 1905 na Rusi! A před tím hrdinný zápas druhé Komuny města Paříže zjara 1871!

Mám asi z hlediska pana Cveka ten handicap, že již řadu let studuji revoluce, povstání, bouře a stávky, prostě společenské nepokoje, a to ve snaze najít a objasnit společné rysy, opakovatelnosti, jak se lidé spontánně v krizových situacích samoorganizují, kde při tom selhávají a v čem jsou naopak velmi úspěšní, díky dědictví z biologické evoluce svých zvířecích předků trvající miliony let, odtud získali své nynější společenské instinkty a vzorce chování, které jsou konec konců reálným základem celé svébytné kultury lidského druhu. Stejně zajímavé je také studovat onu porevoluční nebo popřevratovou vždy se provalivší kocovinu, reakce a osudy aktérů oněch dějů a cestu k novému stabilizování společenských pořádků. Znalosti toho všeho nám mohou náramně pomoci vyhýbat se alespoň některým chybám a selháním v naší nynější horké přítomnosti. Na druhé straně je pravdou, že mnozí z nás jsou nepoučitelní, neschopní takových reflexí a tedy náchylní padat opakovaně do stejné žumpy, jako dřive - a hrozně se tomu divit.

Přes to si dobře zapamatujme, že dějinné události přejí vždy těm vědoucím, těm připraveným. Proč to má být mafiánsko-korupční oligarchie a ne my, kdo bude těžit z minulých zkušeností a poznatků?

Aby bylo úplně jasno o mně a mých vlastních pohnutkách, připojuji beze změn dva roky starý text: "K mé vlastní motivaci k těmto aktivitám". Byl určen k interní diskusi uvniř naší Iniciativy pro společenskou změnu, ale nevyzradím nic nepatřičného, když jej nyní zveřejním:

Mělo by být od samého počátku jasno!

Pokud jde o mě, tak se mi podsouvá kolegou ze zakládací skupiny role jakéhosi guru. Nejsem a nebyl jsem a nechci být v budoucnu žádným guru nějaké další, tisící pětisté dokonale ortodoxní sekty jež jediná zná a vzývá pravdu, totiž tu mojí. K takovým věcem mám odpor. Nechci být vůdcem ani šéfem. Kdybych býval chtěl, tak jsem mohl dělat třeba konvenční politiku a šplhat nahoru. S trochou štěstí se dalo dosáhnout vrcholové politiky a asi bych nebyl horší nežli nejrůznější sebevědomí, kariérychtiví pitomci, jakých je tolik, že je můžete vidlemi přehazovat. Já bych to ale asi nedokázal, vnitřně bych blil a vzhledem k nevyhnutelné rozpolcenosti bych skončil pravděpodobně na psychiatrii. Čili: sedím v nuzné kancelářičce, vydělávám tak akorát na živobytí rodiny (žabka je taky zaměstnaná, máme dvě dospělé dcery - ta mladší dneska maturuje). A jsem celkem spokojený, velím jen sám sobě a dělám na užitečných věcech. Pokud by opravdu došlo ke krizovým dějům, pak bych asi byl schopen po omezenou dobu být v řídících a koordinačních strukturách sil, jež by bojovaly za změnu pořádků. Ale pak bych zase odešel do své kancelářičky a dělal dál svou práci. Samozřejmě, pokud bych neskončil v kriminálu nebo v exilu nebo na popravišti. Pokud jde o můj nápad využít sociální krizi k systémovým změnám, je opravdu můj, já jsem ho vymyslel v zoufalství nad tím, že vidím, jak zasraně to tady funguje, jak jsem ve svých profesních snahách (environmentální právo) omezen rámcem všeobecné prohnilosti, darebáctví a mafiánství. A díky své marxistické erudici jsem to začal chápat jako systémové aspekty a nevykládal si to jen odvěkým sklonem většinové populace ke zlému a k pohodlným řešením (viz nádherná starozákonní scéna, kdy se Mojžíš vrací z hory se zákonem Hospodinovým a najde svůj lid, jak se klaní zlatému teleti). A když jsem se pídil po teoretickém zázemí snah o změnu, nebo alespoň po zpracované empirii z minulých pokusů (zde čestnou výjimkou byly občas anarchistické publikace podrobně popisující stávkové a jiné projevy třídního boje na Západě) nenašel jsem ani u Hausera, ani u Kellera (který mi laskavě doporučoval literaturu, o které věděl), ani u jiných nic. Prostě vůbec nic použitelného! A tak jsem vyšel ze své bohaté praktické zkušenosti, jež je primárně zkušeností s byrokracií, ale to je jen prvý plán, protože ta byrokracie neselhává nahodile a nepůsobí v sociálním vzduchoprázdnu. Je to převodní páka, lokajstvo politické moci těch místních a regionálních pašalíků - vedení krajů, obcí, měst. A tato politická moc je sterými souvislostmi často vyloženě mafiánského střihu propojena s podnikatelskou a ekonomicko-kriminální sférou (podnikání a hosp.delikvence tvoří vcelku nerozlučnou, dialektickou jednotu, mravný a slušný, poctivý podnikatel samozřejmě může existovat, ale není zjevem profilujícím a většinovým). Ten systém je fascinující ve své nestoudnosti a zároveň vyváženosti a schopnosti přizpůsobovat se měnícím se podmínkách - v reálném socialismu přinejmenším normalizačního období, tedy od konce 60. do konce 80. let - již existovaly a postupně se vyvíjely jeho prvky (vzpomeňme JZD Slušovice - ale takových případů bylo moc, prakticky každá přidružená výroba JZD a mnohé jiné).

To k mému pojetí a mé koncepci aktivit. Pokud by se našlo něco použitelnějšího, lepšího, osvědčeného a využitelného, tak - nemaje ctižádost vynálezce - s klidem svou koncepci vyměním za něco lepšího. Jde nám přece o výsledek. Já se nepotřebuji přifukovat a kasat se svými zásluhami a dělat se důležitým. Objektivně jsem ve společnosti vnímán jako ten, co bojuje za zachování přijatelného životního prostředí a jedni mě nenávidí a druzí se ke mně uchylují o radu, pomoc a spolupráci. Tato pověst mi úplně stačí. Netoužím ani po publicitě, ani po slávě, ani po majetku a jen proto jsem svobodný člověk. A také nepodplatitelný, když netoužím po majetku a co mám, mi stačí.

Rád bych se dožil systémových změn v této společnosti, rád bych k jejich prosazení přispěl podle svých sil. Ale nemám ctižádost dělat ze sebe politika, příslušníka mocenských struktur a už vůbec ne vůdce jakékoli jedině pravověrné sekty. Mému založení daleko víc sluší spolupráce se sobě rovnými, každý z nás to určitě chápe trochu jinak. A má představy o budoucnosti odlišné od těch ostatních. Každý z nás má šanci obohatit společné snažení o své silné stránky a doufat, že celek oslabí naše slabosti. Vracím se ve vzpomínkách opět do počátku 80. let, kdy jsem měl tu nezaslouženou příležitost vstřebat fragmenty z té svobodné, nadějné a společné a nesmírně povznášející, nadšené aktivity normálních lidí v Polsku, kteří až do vyhlášení válečného stavu viděli v NSZZ Solidarność sféru svobody, volné aktivity, sféru naděje na lepší budoucnost ve svobodě a vzájemné rozumné kooperaci. Bez ohledu na beznadějnost toho vzepětí! Přál bych všem ten pocit, ten prožitek. Tu obrovskou náhle osvobozenou vnitřní kreativitu, obětavost, pracovitost, solidaritu jež je srovnatelná snad jen s prvými dny listopadových událostí u nás. Zažil jsem to tam i u nás a nezapomenu na to! Tehdy se v Polsku i u nás rodily smělé záměry, hrdinské činy, ale i básně a dokonalé literární výpovědi o době v neuvěřitelné zkratce, tak výstižné a vše obsahující! Pár slov, vět, odstavců -- a bylo v tom opravdu všechno, co jsme tehdy cítili !!

Rád bych se dožil ještě jednou takového vzepětí energie obyčejných lidí. Takového ducha svobody, zcela volné kreativity, solidarity a rozhodnosti v obraně společných hodnot a zájmů! V naději na polepšení světa a na lepší a snesitelnější život!

Proto do toho jdu přes své průběžné pracovní vytížení a nekončící války s tupostí, ziskuchtivostí, bezohledností a všemožným darebáctvím, včetně toho s úředním razítkem!

Právě proto!

Vytisknout