Řecká "lenost" a česká "pracovitost"

17. 6. 2011 / Aleš Uhlíř

Minulý týden jsem se vracel vozem a při odbočování na ulici Horní ve Frýdku zastavil před tabulí oznamující uzávěru celé ulice do 30. 6. 2011. Naprosto zoufalá situace, snad nějaký nesmysl, jak se u nás s různým značením na silnicích občas stává, pomyslil jsem si, odbočil na Horní, z ní zajel na parkoviště před obytnými domy a dal vůz do garáže. Ostatně nikdo zákaz nerespektoval. V dalších dnech byl již vjezd důkladně přehrazen. Ti, kteří bydlí v domech na obou stranách ulice Horní, tak byli odříznuti nejen od asi 40 garáží, ale od všech parkovacích ploch u svých domů. Dá se odhadnout, že stavební práce se tak dotkly stovek lidí. Prostě bez jakéhokoli vysvětlení se jim zamezil příjezd k domům na dobu od 8. do 30. 6. 2011, jak stojí na oznámení. Žádná omluva za způsobené potíže. Naštěstí si dotčení poradili sami a "zprovoznili" si krkolomnou cestu přes sousední trávníky a chodníky, a tak po asi 300 metrech kodrcání se mohou dostat z této pasti. V pořádku to ale jistě takhle není. Silnice je silnice a na trávníku a chodnících auta jezdit nemají. Jak se ale bránit? Příště mohou cestu třeba uzavřít na rok.

To je typická ukázka, jak se u nás každý, kdo o něčem rozhoduje a může svou činností druhé omezit, chová. Jistě by ho neubylo, kdyby se alespoň omluvil. Slušnost se ale u nás nenosí -- tady máš oznámení a trhni si nohou. My jsme ti, kteří rozhodují a poroučejí, ty poslouchej. To je jedna stránka věci. Tou druhou je neuvěřitelné pracovní nasazení, oč později se na silnici začne ráno pracovat, o to dřív se odpoledne končí. Na vozovce se motá několik lidí, tam postává jeden, tu kráčejí dva. Na pusté silnici se zvláště vyjímá zátiší s opuštěnou lopatou. Kolik peněz asi vybere stát na dani z nemovitostí za ty stovky bytových jednotek a desítky garáží ročně? A pak si někdo objedná rekonstrukci vozovky a nikomu nevadí, že dodavatel si práci na těch několika stovkách metrů doslova šetří. Nemluvě o citelném zásahu do života stovek těch, kteří podél ulice Horní bydlí.

Pěknou ukázku, jak si lze představovat pracovní nasazení, jsem nedávno viděl na jedné okresní správě důchodového zabezpečení. Klient si tam šel v pátek podat žádost o starobní důchod. Po zmáčknutí příslušného tlačítka mu vyjel lístek a byl ihned na řadě. Byl tam totiž sám. Úřednice byla ráda, že je ten pátek tak volný, protože lidé prý ty pátky jako úřední dny moc neznají, zato někdy ve čtvrtek se za den "nahrne" i 18 (sic!) žadatelů o důchod, kterým se oni chudáci musejí věnovat.

Bohužel u nás to vypadá na mnoha místech tak, jako by se stále stávkovalo. Obávám se, že případným stávkujícím nejde ani tak o zájmy ostatních, jako spíše jen o zájmy vlastní, které tu lépe tu hůře vydávají za zájem veřejný či zájem ostatních. Žádný skutečný program nikde vidět není. Stačí jim přidat málo a budou spokojeni, takový to mnohdy budí dojem. Pár stovek nebo ponechání některých benefitů ale nic neřeší. Stávky státních zaměstnanců, železničářů, lékařů a učitelů mohou mít v té podobě, jak se u nás konají, efekt pouze pro stávkující skupiny. Nikdo se nezamýšlí nad podstatou celkových problémů, vidí jen sebe sama a dál nedohlédne. Jaký význam má stávka školní kuchařky, která místo vaření pro děti jede do Prahy na výlet, aby jí přidali pár procent na výdělku. Ve svém výsledku současný způsob stávkování nic pozitivního přinést nemůže. Tíživé problémy (např. nezaměstnanost postihující v ČR 700 000 osob, rostoucí bezdomovectví aj.) to nevyřeší.

Vytisknout