Desatero o polistopadové svobodě a mravnosti
15. 6. 2011 / Oskar Krejčí
Inventura nešvarů polistopadového vývoje, kterou provedl Michal Černík, narazila na dva z nejzajímavějších představitelů liberalismu a konzervatismu v českém intelektuálním prostoru.
Problém započaté diskuse o našem směřování je v tom, že diskutující se zatím míjejí: jestliže se Michal Černík oddával reáliím našeho radostného života, Petr Mach a Roman Joch proti němu tasili abstraktní vize svobody a mravnosti. Možná, že by stálo za to pokusit se obě hladiny propojit.
Petr Mach má samozřejmě pravdu: svobody po listopadu přibylo. Byrokratický socialismus nezahynul zradou. V Číně jej pohřbily reformy. Ve východní Evropě prošel sebedestrukcí díky malému množství svobody a úzce pojaté mravnosti. I proto mu chyběly obranné reflexy ve chvíli, kdy Gorbačov otevřel dveře divokému kapitalismu. Uctívat však svobodu an sich je cestou do otroctví. Přibyla totiž svoboda konkrétní: svoboda podnikat, svoboda cestovat, svoboda znemožnit se, nechávat ze sebe sedřít kůži či žebrat. Každý si může vybrat. Když se narodil jako kníže, zprivatizoval nějaký ten knižní velkoobchod, či usadil se v ministerském křesle, má samozřejmě škálu nabídek širší. I proto boj za svobodu a demokracii nikdy nekončí. Lze přímo zformulovat politologickou zákonitost:
Teď pravověrný liberál vytáhne brožurku Friedricha Hayeka a ocituje, že spravedlnost neexistuje, protože společnost je příliš složitá a zmuchlat ji podle nějaké soukromé vize dobra je diktatura. Že jediným dobrem je svoboda. Jenže absolutní svoboda taxíkářů neprospívá zákazníkům, ale vede ke rvačkám gangů. Absolutní svoboda podnikatelů vede k tunelování -- u nás za stovky miliard korun, řádově jeden roční státní rozpočet. Vtip je v tom, že argumentační moc slova je nižší, než argumentační moc násilí. Bez ohledu na pravdu. Proto na absolutní svobodě nejvíce vydělají nejsilnější, ne nejmravnější či nejmoudřejší.
Samozřejmě, že i toto je více, než bylo před 17. listopadem. Ovšem k demokracii to má předaleko. A nesmíme zapomínat, že veřejnost se rodí s masmédii. Ty dokáží představit jednotné téma ve stejnou dobu velkým skupinám. Nebo nepředstavit: embargo je formou postmoderní manipulace. V Česku dospěla situace tak daleko, že hnutí Ne základnám zařadilo mezi svá hesla slavnou větu "Demokracie začíná tam, kde končí signál České televize!"
Zní to jako nepodařený bonmot, ale stačí si zopakovat hlavní zpravodajskou relaci ČT z letošního 9. května. Tedy v den utajovaného osvobození Prahy. Z obrazovky na nás bez jakéhokoliv smysluplného komentáře koukal slavný plakát s rudým pařátem ozdobeným srpem a kladivem, který se vznášel nad Hradčanami. A nápis "Zchvátí-li tě, zahyneš!" Dlužno dodat, co zůstalo zamlčeno: jde o nacistický plakát, na který odbojáři dopisovali "Nám to nevadí, my tam nebydlíme!" Inu, chcete-li něčemu v politice rozumět, vypněte Českou televizi.
Nemělo by se zapomínat, že všichni význační filosofové antiky -- snad kromě Demokrita -- kritizovali demokracii jako vládu demagogů a davu. Představa dějin jako zápasu o demokracii je dítětem britského historika George Grotea, jehož mnohosvazkové Dějiny Řecka vycházely v polovině 19. století. Právě tento autor zformoval ideu, že základ evropské civilizace spočívá na demokratické zkušenosti Athéňanů. Jenže velká sláva athénské demokracie je neoddělitelná od mimořádné autority Perikla, politika aristokratického původu. V tom je skryt jeden z velkých problémů liberální demokracie: demokracie je rozumná jen v podmínkách, kdy se veřejnost chová jako lid, ne jako dav. To vyžaduje vzdělání, zajištění toku informací a tolerantní diskusi. Tedy všechno, jen ne televizní primitivizaci a šíření nenávisti. Pak lze doufat, že demokratické volby vynesou vzhůru aristokraty ducha - tedy lidi talentované a morální.
Koho vynáší v Česku?
Podle katedrové politologie je základem demokracie vláda většiny. Jaké většiny? Kdo v Česku volil Věci veřejné v té podobě, v jaké se nakonec vybarvily? Povětšině se jednalo o protestní hlasy, které chtěly změnu a tak volily nového zajíce v pytli. Vládnoucí koalici pak nevolil nikdo. Tu v kuloárech ušmudlali straničtí bossové podle soukromých preferencí.
Výsledkem takovýchto procesů nemůže být nic jiného, než úpadek politických elit a ztráta důvěry v demokracii. Demokracie je však stále režimními intelektuály a propagandisty představována jako harmonizace společnosti. Jenže, řečeno s Jungem, demokracie nikdy nebyla nic jiného než nekrvavá válka. Válka politických stran - beze zbraní, ne vždy ale bez násilí v širokém slova smyslu. V celém západním světě. Tato skutečnost nebyla Evropě nebezpečná v dobách prosperity a nadvlády. Dnes, kdy dochází k restrukturalizaci globálních procesů v neprospěch Západu, se ovšem stala přímo existenčně hrozivou.
Řídit vědu a umění v malých zemích jako je Česko je nesmírně obtížné. Nelze například vědu podporovat v celé její škále, neboť na to nikdy nebudou zdroje. Je třeba nalézt priority. Ale jak? Na první pohled stačí podporovat to, co ve světě letí. Třeba nanotechnologie. To pak grantová agentura přidělí peníze Frantovi Omáčkovi, a ten... Ten nic, protože neumí. Peníze mají jít za talenty, které jsou převelice vzácné. Je zbytečné podporovat vědu a umění, je nutné podporovat vědce a umělce. Málokde se tak plýtvá, jako ve vědě a umění. Řešením není ani byrokratická grantová agentura, ale ani mecenáš. Představa všudypřítomného vzdělaného a kulturně orientovaného mecenáše je jen zrcadlový odraz Šaldova dělníka, který čte u studánky poezii. Jsou tací. Jenže je jich pohříchu málo. A v nouzi chybí. Giordano Bruno dodnes na svého mecenáše čeká.
Ztrátou disciplíny na základních a středních školách (kdo se učí rád a vždy dobrovolně?) nejvíce trpí společenské vědy. Pro znalost politických procesů je třeba průsečíkových informací ze všech společenských věd, pro porozumění pak především historie a filosofie. Filosofie, která je talentovou vědou, byla vždy na středních školách popelkou. Dějepis se pak změnil na soutěž ve věrnosti novému režimu bez znalostí, což vyvolává jen zmatek v hlavách studentů i kantorů. Mizí badatelské typy, hledači. Díky atmosféře vytvořené oficiosními masmédii a chaosu ve školství se obraz národního obrození mění ve slepou uličku dějin. Nevzdělaný a neinformovaný občan pak těžko může rozumně spravovat osud svůj, státu či Evropy. Je ale snadno řiditelný.
Člověk jako bio-psycho-sociální bytost se nerodí ani vzdělaný, ani mravný. Rodí se s předpoklady pro vědění a mravnost. Tak jako každý není nadán badatelským či uměleckým talentem, lidé se liší i schopností empatie, možností procítit problémy jiných. To není dědičný hřích, ale vývojové stádium. Nelze předpokládat, že se mravnost či hra na klavír zrodí živelně. Mravnost ke svému rozvoji potřebuje pohádky, výchovu a vzdělávání -- naznačení, co je dobro a co je zlo. Marná sláva, ctnostné jednání je nutné spojovat s vědou: bývaly doby, kdy Aztékové zachraňovali Zemi i její okolí tím, že lidským obětem vyřezávali srdce. Je možné, že i někteří z inkvizitorů věřili, že upalováním čarodějnic spasí své bližní. Dnes někteří obětavci brání demokracii asociálními reformami, stavěním radarů v Brdech a bombardováním Bělehradu.
Liberalismus přeexponoval vzpouru proti konzervativnímu zoktrojování morálky a vědy středověkou církví. Představa o tom, že se společenské dobro zrodí ze svobodné konkurence sobeckých zájmů, je vybočením z evropské tradice. V antice dokonce i hédonističtí filosofové požadovali občanské ctnosti, církevní otcové také nevěřili na samovývoj mravnosti. Uznat potřebu a možnost výchovy k mravnosti by ale znamenalo nejen lepší porozumění antice a středověku, ale také konfuciáncům a islámským demokratům. A při větší otevřenosti mysli i socialistickému humanismu.
Vize křesťansko-židovské tradice příliš koketuje s představou vlastní nadřazenosti. Má-li být ospravedlněna jako etická, znamená omluvu genocidy původních obyvatel Ameriky a pacifické oblasti, obchodu s otroky, koncentračních vyhlazovacích táborů vynalezených během burské války... To, že se někdo cítí vyvolený svojí vírou, je jen ukázkou toho, jak moc nám spravedlivý bůh chybí -- neboť by jej vedl k větší pokoře, sebereflexi a toleranci.
Obsah vydání | Středa 15.6. 2011
-
15.6. 2011 / Británii hrozí obří stávka15.6. 2011 / Policejní zásah v parlamentě15.6. 2011 / Kdo je hloupou masou v čí prospěch?15.6. 2011 / Odborářská šlechta organizuje vyděračskou stávku15.6. 2011 / Bojí se stát exekutorů a rozhodců?14.6. 2011 / Je mi tě opravdu líto, Václave15.6. 2011 / Japonci nalezli radioaktivní cesium v těle velryb15.6. 2011 / Odbory občanům Liberce: Přijďte s námi diskutovat!15.6. 2011 / Dopis učitelům14.6. 2011 / Česká republika nesmí být obětí soukromých zájmů14.6. 2011 / Proč nemám rád ekonomy14.6. 2011 / Co se ještě zakáže?13.6. 2011 / Vraždění a hrůzy, které způsobujeme po světě13.6. 2011 / Neřešitelné dilema amerického spotřebitele13.6. 2011 / Syrská lesbická blogerka je hoax12.6. 2011 / Hospodaření OSBL za květen 2011