Desatero o polistopadové svobodě a mravnosti

15. 6. 2011 / Oskar Krejčí

Petr Mach má samozřejmě pravdu: svobody po listopadu přibylo. Byrokratický socialismus nezahynul zradou. V Číně jej pohřbily reformy. Ve východní Evropě prošel sebedestrukcí díky malému množství svobody a úzce pojaté mravnosti. I proto mu chyběly obranné reflexy ve chvíli, kdy Gorbačov otevřel dveře divokému kapitalismu. Uctívat však svobodu an sich je cestou do otroctví. Přibyla totiž svoboda konkrétní: svoboda podnikat, svoboda cestovat, svoboda znemožnit se, nechávat ze sebe sedřít kůži či žebrat. Každý si může vybrat. Když se narodil jako kníže, zprivatizoval nějaký ten knižní velkoobchod, či usadil se v ministerském křesle, má samozřejmě škálu nabídek širší. I proto boj za svobodu a demokracii nikdy nekončí. Lze přímo zformulovat politologickou zákonitost:

Problém polistopadového vývoje ale není jen v nedokonalosti člověka, kterou oprávněně připomíná Roman Joch, ale i v tom, že nově získaná svoboda volby byla ve změti nabízených cest problematicky využita. Slovenský prezident Ivan Gašparovič v jednom vystoupení hovořil o tom, že po listopadu 1989 proběhla ještě jedna revoluce: majetková. Obě, ta politická i ta majetková, měly své vítěze a své poražené. Sociální struktura se změnila, a to hlavně díky bezpracným ziskům malé skupiny, která využila historickou příležitost k zajištění bohatství pro několik generací svého rodu. Bezpracný, znamená na úkor práce jiných, protože je to práce, která zisk vytváří. Vzniklá sociální diferenciace vyvolává nespokojenost i u těch, kteří se mají poměrně dobře, a to ne vždy ze závisti. Nejdůležitějším zdrojem nespokojenosti je fakt, že majetkové změny byly v rozporu s elementárními představami o spravedlnosti.

Teď pravověrný liberál vytáhne brožurku Friedricha Hayeka a ocituje, že spravedlnost neexistuje, protože společnost je příliš složitá a zmuchlat ji podle nějaké soukromé vize dobra je diktatura. Že jediným dobrem je svoboda. Jenže absolutní svoboda taxíkářů neprospívá zákazníkům, ale vede ke rvačkám gangů. Absolutní svoboda podnikatelů vede k tunelování -- u nás za stovky miliard korun, řádově jeden roční státní rozpočet. Vtip je v tom, že argumentační moc slova je nižší, než argumentační moc násilí. Bez ohledu na pravdu. Proto na absolutní svobodě nejvíce vydělají nejsilnější, ne nejmravnější či nejmoudřejší.

Ale získali jsme svobodu slova. Především v hospodě, odkud hlášení od bretschneiderů neznamenají automatické popotahování či vězení. Pak je tu ovšem i svoboda slova pro veřejnoprávně vyvolené a majitele novin či radiových vln. Takto se zcela zásadně oddělila váha hlasu těch v hospodě od síly těch na obrazovce: rozdíl je v počtu posluchačů slov, která by mohla organizovat.

Samozřejmě, že i toto je více, než bylo před 17. listopadem. Ovšem k demokracii to má předaleko. A nesmíme zapomínat, že veřejnost se rodí s masmédii. Ty dokáží představit jednotné téma ve stejnou dobu velkým skupinám. Nebo nepředstavit: embargo je formou postmoderní manipulace. V Česku dospěla situace tak daleko, že hnutí Ne základnám zařadilo mezi svá hesla slavnou větu "Demokracie začíná tam, kde končí signál České televize!"

Zní to jako nepodařený bonmot, ale stačí si zopakovat hlavní zpravodajskou relaci ČT z letošního 9. května. Tedy v den utajovaného osvobození Prahy. Z obrazovky na nás bez jakéhokoliv smysluplného komentáře koukal slavný plakát s rudým pařátem ozdobeným srpem a kladivem, který se vznášel nad Hradčanami. A nápis "Zchvátí-li tě, zahyneš!" Dlužno dodat, co zůstalo zamlčeno: jde o nacistický plakát, na který odbojáři dopisovali "Nám to nevadí, my tam nebydlíme!" Inu, chcete-li něčemu v politice rozumět, vypněte Českou televizi.

Problém je v tom, že abstraktní svoboda se v konkrétním životě spojuje s mocí. Majetkovou, politickou, informační. Politická psychologie studuje autoritářské chování od 30. let minulého století. Politici a novináři, kteří v rámci péče o demokracii filtrují informace, aby nebyl lid zmaten, vnucují svůj názor, obviňují, soudí i veřejně popravují, tvoří rádobydemokratický základ fašizace.

Nemělo by se zapomínat, že všichni význační filosofové antiky -- snad kromě Demokrita -- kritizovali demokracii jako vládu demagogů a davu. Představa dějin jako zápasu o demokracii je dítětem britského historika George Grotea, jehož mnohosvazkové Dějiny Řecka vycházely v polovině 19. století. Právě tento autor zformoval ideu, že základ evropské civilizace spočívá na demokratické zkušenosti Athéňanů. Jenže velká sláva athénské demokracie je neoddělitelná od mimořádné autority Perikla, politika aristokratického původu. V tom je skryt jeden z velkých problémů liberální demokracie: demokracie je rozumná jen v podmínkách, kdy se veřejnost chová jako lid, ne jako dav. To vyžaduje vzdělání, zajištění toku informací a tolerantní diskusi. Tedy všechno, jen ne televizní primitivizaci a šíření nenávisti. Pak lze doufat, že demokratické volby vynesou vzhůru aristokraty ducha - tedy lidi talentované a morální.

Koho vynáší v Česku?

Zkušenosti po roce 1989 ukazují, že liberální demokracie selhává při výběru kvalitní politické elity. Důvodů je hned několik. Především kandidatura do vrcholných státnických funkcí předpokládá kariéru uvnitř strany. To znamená vítězné absolvování velkého řetězce soubojů, v nichž se neměří inteligence a mravnost, ale zručnost. Strana pak k úspěchu potřebuje nejméně 20 miliónů a přízeň televize. Nebo tradiční elektorát, který ovšem tváří v tvář problémům 21. století podléhá erozi.

Podle katedrové politologie je základem demokracie vláda většiny. Jaké většiny? Kdo v Česku volil Věci veřejné v té podobě, v jaké se nakonec vybarvily? Povětšině se jednalo o protestní hlasy, které chtěly změnu a tak volily nového zajíce v pytli. Vládnoucí koalici pak nevolil nikdo. Tu v kuloárech ušmudlali straničtí bossové podle soukromých preferencí.

Výsledkem takovýchto procesů nemůže být nic jiného, než úpadek politických elit a ztráta důvěry v demokracii. Demokracie je však stále režimními intelektuály a propagandisty představována jako harmonizace společnosti. Jenže, řečeno s Jungem, demokracie nikdy nebyla nic jiného než nekrvavá válka. Válka politických stran - beze zbraní, ne vždy ale bez násilí v širokém slova smyslu. V celém západním světě. Tato skutečnost nebyla Evropě nebezpečná v dobách prosperity a nadvlády. Dnes, kdy dochází k restrukturalizaci globálních procesů v neprospěch Západu, se ovšem stala přímo existenčně hrozivou.

Sociální a ekonomická politika státu je důležitá proto, že svobodný kapitalismus je systém nezměrného plýtvání. Třeba nezaměstnaný: netvoří, je nutné jej sociálně podporovat, nebo se musí posilovat policie, kdyby začal pošilhávat po Auroře. Řeči o tom, že je třeba zprivatizovat sociální systém, protože se rodí málo dětí a lidé stárnou, jsou jen dalším pokusem o sebevražedné podkopávání středních vrstev. Což takhle usilovat o vyšší produktivitu práce a poctivější vybírání daní? I od nadnárodních monopolů. Což takhle bránit změně zdravotnictví v černou díru především díky farmaceutickým monopolům? Což takhle v Česku ušetřit na zbytečné armádě, jež stejně nedokáže ochránit zemi. Takovýchto možných zisků a úspor lze vyjmenovat desítky. Jenže státníci řeší problémy, které by povětšině bez nich nevznikly, na úkor veřejnosti -- a ještě se u toho tváří jako sebeobětující se mučedníci. Ovšem jakmile střední vrstvy zmizí, nebo ztratí důvěru, demokracie skončí. Třeba i prostřednictvím voleb.

Zkvalitnění elit vyžaduje rozvoj vědy, vzdělávání a umění. Věřit na samovývoj či charitativní podporu vědy a umění, jak o tom hovoří Roman Joch, skrývá řadu záludností. Podpory ze strany církevních otců či sekulárních mecenášů ústí v oficiosnost baroka nebo snobismus odcházení. A samozřejmě v nepřímé subvence státu. Například v podobě státní podpory církve, pojetí reklamy či sponzorování jako daňově odečitatelné položky. Místo jednání úředníků nastupuje veřejností dotovaná svévole bohatých. Ani jedno není zvláště objektivní, to první je ale blíže k demokracii. Tvrzení, že stát je špatný hospodář a úředníci kradou, je právě tak oblíbená, jako nesmyslná generalizace. Špatnými hospodáři jsou jen někteří státníci, právě tak jako někteří soukromí podnikatelé a manažeři. A kradou jen někteří úředníci, právě tak jako někteří podnikatelé a manažeři. Úředníci jsou vyměnitelní a kontrolovatelní, což podnikatelé-mecenáši nejsou.

Řídit vědu a umění v malých zemích jako je Česko je nesmírně obtížné. Nelze například vědu podporovat v celé její škále, neboť na to nikdy nebudou zdroje. Je třeba nalézt priority. Ale jak? Na první pohled stačí podporovat to, co ve světě letí. Třeba nanotechnologie. To pak grantová agentura přidělí peníze Frantovi Omáčkovi, a ten... Ten nic, protože neumí. Peníze mají jít za talenty, které jsou převelice vzácné. Je zbytečné podporovat vědu a umění, je nutné podporovat vědce a umělce. Málokde se tak plýtvá, jako ve vědě a umění. Řešením není ani byrokratická grantová agentura, ale ani mecenáš. Představa všudypřítomného vzdělaného a kulturně orientovaného mecenáše je jen zrcadlový odraz Šaldova dělníka, který čte u studánky poezii. Jsou tací. Jenže je jich pohříchu málo. A v nouzi chybí. Giordano Bruno dodnes na svého mecenáše čeká.

Kultivovaná diskuse o vědě a umění vyžaduje vzdělanou veřejnost. Časovanou bombou v základech naší společnosti je rozklad školství. Osvícenskou vizi všestranně vzdělané osobnosti nahradil po listopadu 1989 jako školní cíl obraz konkurenceschopné pracovní síly. To znamená, že občan musí jít na pracovní trh vybaven odpovídajícími diplomy a technickými dovednostmi důležitými pro kariéru. Podle nejrůznějších výzkumů psychologů, jakmile nastupuje na vysokou školu více než 30 % dětí z určitého ročníku narození, jsou mezi nimi lidé s inteligencí nižší než 110. Což bývávala hranice pro zvládnutí nároků vysoké školy. V Česku podle statistik OECD nastupuje na vysoké školy 60 % lidí ve věku kolem dvaceti let. Boloňská unifikace spojená se soutěží o počty vysokoškoláků vede ke snižování nároků na vysokoškoláky. Kult vysoké školy je spojen s jejím znehodnocováním.

Ztrátou disciplíny na základních a středních školách (kdo se učí rád a vždy dobrovolně?) nejvíce trpí společenské vědy. Pro znalost politických procesů je třeba průsečíkových informací ze všech společenských věd, pro porozumění pak především historie a filosofie. Filosofie, která je talentovou vědou, byla vždy na středních školách popelkou. Dějepis se pak změnil na soutěž ve věrnosti novému režimu bez znalostí, což vyvolává jen zmatek v hlavách studentů i kantorů. Mizí badatelské typy, hledači. Díky atmosféře vytvořené oficiosními masmédii a chaosu ve školství se obraz národního obrození mění ve slepou uličku dějin. Nevzdělaný a neinformovaný občan pak těžko může rozumně spravovat osud svůj, státu či Evropy. Je ale snadno řiditelný.

Roman Joch má pravdu, že cestou k nápravě je mravnost. Jak ji ale dosáhnout bez filosofie a znalosti dějinotvorných ideálů? Představa, že současný zmatek dokáží napravit církevní školy, je naivní. Pouze budou vytvářet kastu, které se buď změní v sektu, nebo privilegovanou honoraci.

Člověk jako bio-psycho-sociální bytost se nerodí ani vzdělaný, ani mravný. Rodí se s předpoklady pro vědění a mravnost. Tak jako každý není nadán badatelským či uměleckým talentem, lidé se liší i schopností empatie, možností procítit problémy jiných. To není dědičný hřích, ale vývojové stádium. Nelze předpokládat, že se mravnost či hra na klavír zrodí živelně. Mravnost ke svému rozvoji potřebuje pohádky, výchovu a vzdělávání -- naznačení, co je dobro a co je zlo. Marná sláva, ctnostné jednání je nutné spojovat s vědou: bývaly doby, kdy Aztékové zachraňovali Zemi i její okolí tím, že lidským obětem vyřezávali srdce. Je možné, že i někteří z inkvizitorů věřili, že upalováním čarodějnic spasí své bližní. Dnes někteří obětavci brání demokracii asociálními reformami, stavěním radarů v Brdech a bombardováním Bělehradu.

Liberalismus přeexponoval vzpouru proti konzervativnímu zoktrojování morálky a vědy středověkou církví. Představa o tom, že se společenské dobro zrodí ze svobodné konkurence sobeckých zájmů, je vybočením z evropské tradice. V antice dokonce i hédonističtí filosofové požadovali občanské ctnosti, církevní otcové také nevěřili na samovývoj mravnosti. Uznat potřebu a možnost výchovy k mravnosti by ale znamenalo nejen lepší porozumění antice a středověku, ale také konfuciáncům a islámským demokratům. A při větší otevřenosti mysli i socialistickému humanismu.

Teze o tom, že mravnost je spojená s bohem, má prokázaný nedostatek: není jasné, s jakým bohem. Dovolávat se židovsko-křesťanské tradice jako řešení této záhady je nebezpečná móda. Naznačuje se tím, že jsme jiní, než lidé islámu, konfuciánství a někdy i pravoslaví. Tezi o židovsko-křesťanské tradici ovšem zformulovali fundamentalisté v polovině minulého století, pro něž mírou pravdy bylo heslo "Raději mrtvý, než rudý!" Stalo se tak pár let po děsivém holocaustu, na němž se podíleli vojáci s nápisem Gott mit Uns na opasku. O středověkých i novějších protižidovských pogromech organizovaných křesťany nemluvě. A chce-li dnes někdo objevovat společné kořeny abrahámovských náboženství, neměl by zapomínat, že do této rodiny patří nejen pravoslaví, ale také islám.

Vize křesťansko-židovské tradice příliš koketuje s představou vlastní nadřazenosti. Má-li být ospravedlněna jako etická, znamená omluvu genocidy původních obyvatel Ameriky a pacifické oblasti, obchodu s otroky, koncentračních vyhlazovacích táborů vynalezených během burské války... To, že se někdo cítí vyvolený svojí vírou, je jen ukázkou toho, jak moc nám spravedlivý bůh chybí -- neboť by jej vedl k větší pokoře, sebereflexi a toleranci.

Největší chorobou Západu, a tedy i polistopadového Česka, je pokrytectví. Moralizování má ospravedlnit čtyři války, do nichž jsme byli zataženi polistopadovými spojenci -- válkami, které nemají nic společného s našimi národními zájmy. Také omlouvání chyb, tunelování, mravního rozkladu po roce 1989 tézí o lidské nedokonalosti je prostě výmluva: člověk an sich je materiálně neexistující abstrakce, existují pouze konkrétní lidé. A každý člověk přece nekrade. A každý po listopadu 1989 nevládl, přičemž mírou odpovědnosti je velikost pravomocí. Lidé žijí v USA, v Číně, v Saudské Arábii -- a každý z těchto států vypadá jinak. Mravnost je pro humanistu úcta k nedokonalému člověku, oné fascinující kosmické nahodilosti. Vírou je naděje vložená do rozvoje vědy, šíření mravnosti a umění. Tento svět rozhodně není nejlepším z možných světů. I proto osvícenci říkali, že skutečná mravnost je politicky aktivní: nápravu musí zajistit zcela konkrétní lidé.

Vytisknout