Ontologie pravice

8. 2. 2010

Michal Jendrišák se ve svém příspěvku z 5. února pouští do všeho a do všech, kdo mají tu "troufalost" přisuzovat kapitalistickému ekonomicko-společenskému systému jakékoli negativní atributy, jakékoli negativní vlivy na lidské jednání, na lidské osudy, na mezilidské vztahy. Podnětem k této pohněvané reakci byl článek Petra Tučka "Polistopadové změny", ve kterém tento -- kromě jiného -- uváděl případ studentky ekonomie, která se neodvážila ve své písemné práci uvést jméno Karla Marxe, aby tím prý nepůsobila přespříliš "levicově", píše Josef Poláček.

Michal Jendrišák tento případ sarkasticky ironizuje; podle něj pravou příčinou vzpěčování se oné studentky byl daleko spíše zcela profánní fakt, že o Marxově díle neměla sama ani ponětí. Budiž; neznáme tento konkrétní případ, a ponechme tedy tuto otázku otevřenou. M. Jendrišák však tento případ využívá k zahájení generálního útoku proti každému, kdo vytváří jakoukoli kauzální příčinnost mezi kapitalismem, a mezi deformovanými poměry v dané společnosti.

Podle něj se v takových případech vždycky a bez výjimky jedná o "nekorektní argumentaci", o "vytváření absurdních příčinných souvislostí mezi naprosto nesourodými jevy"; a dokonce sám přichází s teorií jakého "netečného subjektu", kterého prý pro své temné cíle používají oni zlovolní kritikové poměrů v kapitalismu.

Tento pofidérní "netečný subjekt", to není nikdo jiný nežli všichni ti, kteří jsou za podmínek kapitalistického společenského systému nějakým způsobem postiženi, omezeni, zkráceni na svých přirozených životních právech a potřebách. Všichni nezaměstnaní, všichni sociálně slabší, všichni kdo nemohou odpovídajícím výkonem dostát potřebám mašinérie kapitalismu -- ti všichni jsou podle pana Jendrišáka onen "netečný subjekt". "Netečný" prostě a jednoduše proto, že je to podle jeho přesvědčení jenom a jedině jejich vlastní vinou, vinou jejich nedostatečné osobní aktivity, že je postihl jejich osud.

Podle pana Jendrišáka dokonce snahy v těchto případech poukazovat na vinu kapitalistického systému za tyto fenomény jsou snad projevem jakéhosi tajuplného spiknutí, neboť snad "je netečný subjekt hlavní zbraní nějaké tajné superideologie, mající za cíl odstranit kritické myšlení (!!!) a připravit půdu pro nějakou novou formu socialismu". - To je, mimochodem, velice zajímavý způsob uvažování: kritika kapitalismu má prý za cíl "odstranit kritické myšlení"! Rozuměj tomu, kdo můžeš...

Poté, co M. Jendrišák svým sžíravým sarkasmem "demaskuje" všechny ty věčné rýpaly snažící se nalézt hnidy na -- podle jeho vlastního přesvědčení zřejmě dokonalém a nedostižném -- kapitalismu, zvěstuje definitivně světu své krédo: "kapitalismus není tolik toužená příčina přirozenosti a morální deformace člověka ... nýbrž pouhým jejím odrazem." Opět, velmi podivný způsob uvažování: takže, konstatování kauzální souvislosti směrem od kapitalismu k "morální deformaci člověka" je zásadně zcestné a nepřípustné; ovšem, opačným směrem vyváření téže kauzální souvislosti zřejmě naprosto nic nebrání! ("Kapitalismus je odrazem morální deformace člověka"...)

V podstatě by nestálo za to se kritikou pana Jendrišáka proti všem kritikům kapitalismu zabývat hlouběji; v podstatě se zde jenom opakují všechna klišé nekritických apologetů kapitalismu. Kapitalismus sám podle nich není vinen ničím, ten je jak bílá lilie; za všechno si mohou ti nespokojenci nakonec sami.

Co však jeho text činí přece jenom v určité míře zajímavým, je ona -- pro svou nesmlouvavou přímočarost -- až čistá forma toho, co by bylo možno nazvat "ontologií pravice".

Jedná se totiž právě o jeho centrální tvrzení, že za své štěstí, za svůj osud si může principiálně každý jednotlivec pouze a výhradně sám. Kdo je sám osobně aktivní, tomu se i v jeho životě vede dobře, a ten tedy nemá důvod si stěžovat na jakýsi zlý kapitalismus.

Ono filozoficko-ontologické tvrzení, které se za tímto postojem skrývá, zní v podstatě takto: neexistují žádné komplexnější kauzální struktury, nežli pouze vlastní aktivita jednotlivých subjektů. Lidské individuum je výhradním strůjcem svého vlastního osudu; všechno ostatní jsou pouze jakési vnějškové okolnosti, které toto megapotentní individuum svou vlastní aktivitou však kdykoli může hravě překonat a zvládnout.

Na tomto způsobu argumentace politické pravice je jeden aspekt dosti obzvláštní: tento zákaz vytváření kauzality platí zřejmě jenom pro společenský řád kapitalismu; ale naprosto ne pro společenský řád socialismu. Neboli totality. Ona "komunistická totalita" byla podle nich vinna všemi špatnostmi, všemi deformacemi, které se v oné době udály; zatímco kapitalismus oproti tomu nemá být vinen naprosto ničím.

Budiž; vraťme se ale zpátky k čiré ontologii. Tato filozofie politické pravice, která veškerý lidský svět redukuje pouze na jednotlivce a jeho činnost, tím fakticky popírá základní myšlenku jednoho z bezesporu největších myslitelů všech dob, Aristotela -- že totiž "celek je více, nežli pouhá suma jeho součástí".

Podle pravicového náhledu je tomu přesně naopak: celek neexistuje vůbec, existují jenom jednotliviny. Anebo, jak to svého času jednou provždy vyjádřila tehdejší ikona pravice, Margaret Thatcherová: "Společnost neexistuje, existují jenom jednotlivci."

Takovéto tvrzení má asi přesně tolik smyslu, jako tvrdit, že "les neexistuje, existují jenom jednotlivé stromy". Už napohled naprostý nesmysl; ale jak je vidět, s tímto filozofickým nonsensem si naše pravice vystačí zřejmě "na věčné časy".

Co říci závěrem? - Pane Jendrišáku, bereme na vědomí, že jste neochvějným apologetem kapitalismu, a že je vám hrubě proti srsti jakákoli kritika tohoto společenském zřízení. Ale, abyste jenom proto mohl zabránit jakémukoli hledání kauzální souvislosti mezi odlidštěnými mechanismy kapitalistického systému na straně jedné, a deformacemi mezilidských vztahů na straně druhé -- ne, tak daleko Vaše možnosti naštěstí nesahají. A v tom Vám nepomůže ani veškerý Váš sarkasmus vůči Vašim názorovým odpůrcům.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 9.2. 2010