Vyznání pro pana Martina Štumpfa

27. 10. 2009 / Soňa Hromátková

Vážený pane Štumpfe,

děkuji za pozornost, kterou jste věnoval mému rozčilení. Vaše otázka i vyjádření souvislostí s nevyřčeným jsou pozoruhodné. Sedím nad Vaší reakcí a mám čelist na kolenou.

Ujišťuji Vás, že moc fandím americkým občanům, kteří si hlavně díky internetu rozšiřují své všeobecné povědomí o běhu ostatního světa a kteří kromě pravačky na srdci při americké hymně dokáží dnes již zabodnout správně prst na mapě, je-li řeč o Evropě, nebo např. o České republice.

Držím jim palce i u nohou, aby se jim zdařila změna vztahu k okolnímu světu a vyrovnání se s vlastní minulostí tak, jak to naznačují jejich mnohá literární a filmová díla, která se pravidelně vrací k Vámi zmiňovaným (některé jste vynechal?! - záměrně jistě ne) vojenským konfliktům a aby se dokázali vyrovnat s globální realitou, která je nutí o pustit své tradičně konzumní hodnoty.

Přeji občanům USA i všem mírumilovným lidem světa, aby mohli v dešti docela prostě tančit a pojmům jako jsou deštník, štít ap. pomohli vrátit původní, pouze civilní významy.

Skoro se mi chce dodat: K tomu jim dopomáhej bůh!

Jen kdybych si byla jista, že to pomůže :-)) a také, že nevydedukujete nějakou další nevyřčenou souvislost.

Aby nedošlo k dalšímu omylu, opakování je matka:

Pane Fischere, jděte domů.

Vytisknout