Paní Drábová se tentokrát neomezila jen na otázky provozní bezpečnosti jaderných elektráren (JE), ale ukázala možnosti světové a české energetiky s výhledem do roku 2030 a v některých ohledech až do konce 21. století.

Téma bezpečnosti se týká i zabezpečení zdrojů pro nově budované kapacity, ať už budou spalovat uhlí, uran či zužitkovávat sluneční energii. Právě pro stavby slunečních elektráren jsou nutné suroviny, které mají k dispozici rozvojové země. Ty však budou ve výhledu pokrývat nárůst spotřeby energie elektrárnami na uhlí. Evropská unie zase zamýšlí dovážet elektřinu z gigantických slunečních polí na Sahaře. Budou s tím africké země souhlasit?

To je jen jeden z hlavolamů, které nám budoucnost energetiky chystá. Dalším hlavolamem je nestabilita cen paliv, zejména ropy, na světových trzích. Investice do elektráren jsou tak velké, že se nelze této nestabilitě přizpůsobovat a s výstavbou se čeká na návrat alespoň přiměřené rovnováhy.

Závěr přednášky vyzněl, nejen pro Českou republiku, ve prospěch energie z JE, jakožto zdroje pro překlenutí období pro přípravu efektivního uplatnění jiných alternativ. To se dalo ostatně, řekne si možná i čtenář, vzhledem k osobě přednášející i sponzora akce, celkem čekat.

Následující diskuse přinesla hned jako první dotaz na to, jak paní Drábová vychází se Stranou Zelených, pokud se právě jaderné energetiky týká. Bylo zřejmé, že většinu auditoria tvoří studenti technického zaměření, kteří jsou vůči skepsi Zelených vůči jádru obdobně skeptičtí.

Paní Drábová otázku zodpověděla kulantním poukazem na věcnou spolupráci zástupce SZ v tzv. Pačesově komisi. Kdo by byl čekal na reakci někoho z plzeňských Zelených, nedočkal by se. Asi o akci nevěděli, i když mezi členy jejich zdejšího vedení nechybí pedagogové ZČU...

V odpovědích na další dotazy jsme se dověděli, že se neočekává zásadnější odpor Rakouska proti dostavbě JE Temelín, kde bude moci být asi v roce 2010 zahájeno územní řízení. Termojaderná fúze překonala fáze vývoje a čeká nyní na vyřešení vyvedení energie z reaktoru, což je hlavně otázka materiálů. České zdroje jaderného paliva existují, jde o to, aby se těžilo, například v Ralsku, šetrnějším způsobem, nežli v minulosti.

Odpady z JE lze dobře skladovat v meziskladech do doby, kdy bude rentabilní jejich přepracování na další palivo ve výhledu 60 až 100 let. Čtyři ze šesti způsobů efektivnějšího využívání jaderného paliva, na jejichž vývoji se podílí i český výkumný ústav v Řeži, počítají v tzv. množivých reaktorech s výrobou paliva pro další využití.

Na závěr budiž dovolen jeden povzdech autora: Mezi možnými generálními dodavateli dostavby JE TE jsou i Rusové, kteří před časem koupili kapacity, patřící v oboru jaderných elektráren plzeňské Škodovce. Asi nejen já si položím otázku, kdo a proč si při rozprodeji českého průmyslu neviděl o něco dál, než na špičku nosu...