I v němčině máme přísloví "Důvěřuj, ale prověřuj". Já osobně ale vím ze své práce a z různých kontaktů s bankéři, že bez důvěry se nedá dobře spolupracovat s nikým, i když prověřování práce těch osob, jimž jsem důvěřoval, bylo často nezbytné, alespoň když jsem si chtěl být jist, že na nic důležitého nezapomenou. Vím od svého bývalého asistenta Andrease Krügera, že mu moje otázky někdy připadaly dost divné, ale také, že poté co Krüger převzal jiná důležitá místa v jiných firmách, pokračoval v kladení otázek, na něž mohl dostat přesvědčivé odpovědi. Ano, jsem si jistý, že kdo se neptá, nemůže vědět, co se opravdu kolem něho děje, a hlavně nemá možnost poradit se se spolupracovníky v situacích, v nichž možná ani oni netuší, že se něco nepovede podle přání.

Ale dost o práci. Je čas finanční krize a ta začala prodáváním domů, které nemohly být zaplaceny, a spekulativních papírů, jimiž se kupci chtěli rychle obohati. Dnes se hodně píše o takových bankéřích, kteří jednali tak riskantně, že to bylo opovrženíhodné, a zapomíná se, že jejich partneři v byznysu asi částečně dělali totéž. Nemluvím o těch chudácích, kteří chtěli mít v Americe vlastní střechu nad hlavou, ačkoliv na to vlastně nemšli peníze, ale o těch boháčích, kteří měli dost peněz, aby si koupili spekulativní papíry s vysokou návratností a teď dělají, jako by nevěděli, že je s tím taky spojeno vysoké riziko. Chápu taky, že osobám, které si koupily takové papíry, možná někteří bankéři neřekli, o kolik takovou koupí mohou přijít, a že v takových případech by jejich ztráty měly být nahrazeny. Když si ale někdo myslí, že bankéři měli své zákazníky aktivně varovat, že některá banka možná brzo zkrachuje, to je asi špatnáý žert. Protože kdyby se to stalo bance, která je zdravá, tak by právě z toho důvodu mohla zkrachovat a měla by potom právo na odškodnění od těch, kteří ji pomluvili a tím její situaci zkreslením zhoršili.

Co z toho? Nikdy se nemá věřit nikomu stoprocentně, když jde o finanční transakce, a hlavně ne, když má být takový kšeft spojený s rychlým a vyšším než "normálním" ziskem. Vím, o čem mluvím. Důvěřoval jsem například jedné bankéřce, které mi taky chtěla kdysi prodat nějaké riskantní papíry. Věděl jsem, že to, co říká, myslí vážně. Samozřejmě, že řekla, že jde o riziko, i když nešlo o moc peněz. Věřil jsem, že si ta žena myslí, že se vyzná, avšak nezastával jsem názor, že tomu tak skutečně je. A podle mého tehdy opravdu nevěděla, jaké riziko bych koupí těchto papíru na sebe převzal. Neptal jsem se jí tehdy na její úsudek, řekl jsem jí, co jsem o tom věděl já. Ona tehdy poznala, že si neměla být jista tím, o čem se domnívala, že jsou to fakta. Dnes to dobře ví...

Lidé, kteří si kdysi koupili riskantní papíry, v takové situaci vždycky nebyli. Ale oni všichni měli vědět, že koupě rizikových papírů je spojena s větším rizikem, když chtějí vydělávat úroky větší, než jaké dostanete za vklad na spořitelní knížce. A měli by vědět, že se měli podrobně vyptat svého bankéře na riziko jim nabízených transakcí. Kdo se ale i poté rozhodl stejně riskovat a hodně vydělat, ten vlastně nemá důvod kohokoliv žalovat, nebo s tím nesouhlasíte?