A co zkusit to jinak, třeba takto:

Jde o formu kapitalismu, kde občanjako bankovní klient - střadatel se stává rukojmím části nejbohatších ziskuchtivců a který jim jako daňový poplatník, ač nerad, nicméně v sebezáchovném počínání nakonec přece jen vydatně přispěje na úhradu ztráty.

Zatímco je jasné, že jeden ze základních atributů liberalismu, kterým je vedle svobodné soutěže státem negarantované podnikatelské riziko, jde k ledu a je bez skrupulí nahrazen atributem ideologie zcela opačné, otázkou zůstává, zda zásah státu, jevící se jako aktuálně velmi potřebný, je prospěšný i z dlouhodobého hlediska.

Protože k opravdu podstatné změně dochází vždy jen po opravdu citelných otřesech.

A oni deprivanti, k jejichž vlastnostem patří stejně tak nenasytnost jako bezohlednost, nikoli však hloupost, jen trochu pookřejí, přispěchají záhy s novými ještě lepšími vizemi, jak se každý můžeme stát šťastnými a ještě šťastnějšími přímo úměrně tomu, kolik budeme vlastnit, aby nás dostali přesně tam, kde nás potřebují mít.

Aneb kdo konzumuje, nemyslí. Kdo nemyslí, neprotestuje. Kdo neprotestuje, vyhovuje...