Světu, který je zavalený zbraněmi, že by dokázal vygumovat nejen vše živé na této planetě, ale i několikrát. Který naše hrdiny neodhání březovými metlami. Umí je zastřelit doslova za rohem.

Odboj má dlouhou minulost jako lidstvo samo. Je to vlastně akt msty nespokojeného člověka. Způsob reakce na realitu. V nedávné době pojmenovaný jako vzpoura, povstání, revoluce, kontrarevoluce, puč, preventivní válka. Jestliže se jedná o skupinu. Individualita jedná nejčastěji jako běžný vrah, násilník, lupič, tunelář. Všichni však odmítají akceptovat běžné normy chování a uchylují se k nezákonným postupům. Proti volebnímu výsledku či vnucenému režimu.

Paradoxem je, že největší demokracie mají současně největší počet odbojářů. V hitlerovském Německu byl tento druh odboje na vymření. Směšný byl i odboj proti komunistické totalitě. Podpálený stoh, zastřelený pošťák, samizdat. Udávání. A sebeudávání. Oč menší měl odboj dopad na myšlení obyvatel, o to větší perzekuce následovala za každým jednotlivým, takto hrdinským činem. Hrozil zánik odboje. Poměry se za bolševika normalizací normalizovaly k normálu, excesy neprošly sítem žurnalistiky. Hrdinství odboje mocní vyhradili světu odsouzenému k zániku. U nás za západní hranici, tamní za východní. Jenom odboj zůstal čistý jako lilie, neposkvrněný agitační argumentací postižených. Až teď.