Že není dnešní německá mládež dost informována o zločinech nacistů, to jsem poznal, když jsem byl poprvé v Japonsku. Právě proto jsem se trochu podivil použití onoho vlastně neznámého slova Stele v souvislosti s berlínským památníkem zavražděných evropských židů. Vyplývá z toho nezávaznost, nejasnost, kterou nechápu a které lituji. Tento pocit se u mne spojil s myšlenkou, že národní vinu, pokud by něco takového vůbec existovalo, by museli pociťovat nejvíce ti jedinci, kteří národu dodávají velký význam. Z toho se dá poznat zajímavý protiklad, protože přece o hanbě národa mluví a taky ji daleko více pociťují internacionalisticky založení levičáci než takzvaní pravičáci, a to nemusíme ani uvažovat o radikální pravici, pro niž je dosud i dnes hodnotou krev a národ.

Osobně jsem ale přesvědčen, že vina národa, která by se předávala z generace na generaci, neexistuje, stejně jako neexistuje onen prapůvodní dědičný hřích lidského pokolení, o němž se mluví v bibli. Vina je vždycky věcí jednotlivce, mluvit o vině národa znamená kamuflovat tu individuální vinu. Vím ovšem, že se pojem viny národa používá jako prostředí pro nutnou výchovu člověka k mírumilovnému soužití. Mně osobně ale stačí upozornění na chybné chování jednotlivce, abych se poučil. Ale co si o tom myslíte vy?