Kdysi jsem viděl jeden britský film*), v němž se secvičovalo jakési operní nebo baletní představení s protagonisty z mnoha evropských zemí. Z toho vyplývala řada konfliktů a nedorozumění. V jednu chvíli se kvůli tomu režisér naštval a začal hrát vztekle na klavír improvizovanou píseň o tom, jak se všechny národy navzájem nenávidí. Každému národu přisoudil jednu negativní charakteristiku. Hádejte, co zazpíval o nás? Dvě slova: "zlodějský Češi".

Je to zvláštní, ale v Evropě máme pověst zlodějského národa právě my. Možná si vzpomenete, že brzy po revoluci se objevily v mnoha německých obchodech cedule se slovy: "Češi, nekraďte nám tady." Takovou pověst máme nejen v Německu, ale v mnoha evropských zemích. Výjimkou je Polsko, kde dlouhá léta nebylo co ukrást. Tam mají zase Češi pověst zbabělců (mj. kvůli Mnichovu). Možná proto nám říkával tatíček Masaryk v blahé paměti: "Nebát se a nekrást."

Včera jsem se doslechl ve zprávách, že se tu za rok ukradlo třiatřicetkrát více automobilů než v Bulharsku. Jestli nemá ten pověstný balkánský pořádek přece jen něco do sebe. Vzhledem k tomu, že Romů je v Bulharsku možná více než u nás, nemůžeme tento rozdíl svádět na ně. Naštěstí mají Češi i dar sebeironie. Proto si můžeme říci, že vlastně i sami u sebe máme tak trochu zlodějskou pověst. Možná znáte ten vtip z doby normalizace, jak Husák vystrčí ruku z okénka letadla a říká: "Jsme v Československu." Gorbačov s Reganem na to: "Jak jsi to poznal?" A Husák odpoví: "Ukradli mi hodinky."

Co se týče sociálních dávek, ty zneužívají Češi taky. Asi by se takoví našli i mezi bohatými lidmi ve vysokých funkcích. Tím samozřejmě nemyslím pana Jiřího Čunka, který byl očištěn. Pracovat Češi také nijak zvlášť nechtějí, jak dosvědčuje stará žižkovská píseň: "Ručičky, nebojte se".

Abychom řekli také něco pozitivního, můžeme se zmínit o tom, že Češi jsou dobří muzikanti. A to nejen dle českého přísloví: "Co Čech - to muzikant," ale i dle mínění mnoha cizinců. Můžeme připomenout slavné skladatele vážné hudby nebo českou dechovku, která je stále velmi oblíbená v Německu. Pokud se o tom chcete přesvědčit, stačí zabrousit na internetu.

Proč tedy Češi nesnáší cikány? Možná proto, že jsme jim až na tu barvu pleti tak podobní. Ve francouzštině měli původně dokonce stejné slovo pro Čechy i pro Romy ("bohéme"). Může za to údajně král Zikmund - ta liška ryšavá, protože dal jakési skupině Romů ochranný glejt a ten obdařil pečetí českého krále. A ta skupina Romů měla zrovna namířeno do Francie. Nevím, jestli jejich vajda znal osud Jana Husa, když Zikmundův glejt přebíral.

Zkrátka na základě důkladné sociologické analýzy jsem dospěl k jednoznačnému závěru: Češi a Cikáni jsou jeden národ, odlišný sice barvou pleti a řečí, ale spojený obdobnou mentalitou. Francouzi pověstní svými zeměpisnými znalostmi to poznali hned. Nejspíš to bylo tak, že praotec Cikán se ztratil svému bratru Čechovi v lese Řáholci. Jelikož neztratil jen bratra, ale i buzolu, zavedl svůj lid nejprve přes Buzuluk, kde si pořídil novou buzolu, do Indie. Když jeho potomci o několik století později přišli pod horu Říp, byli už z toho cestování po jižních zemích trochu opálení. Nyní se to sice snažíme v Chorvatsku dohnat, ale Romové mají velký náskok.

*) Pozn. Darina Martykánová: Pan Adam Votruba v článku mluví o "jakémsi britském filmu": Jedná se o koprodukční film Velké Británie-Japonska a USA, režiséra Istvána Szabó: Setkání s Venuší (1991), v hlavní roli Glenn Close a Niels Arestrup. Východoněmeckého operního pěvce hraje Marián Labuda.