Přirozenou autoritu vajdů ani Čunek nenahradí...

24. 1. 2008 / Pavel Novotný

Proč každá z většinových společností předpokládá, že "zázračné recepty" postavené v poměrně jednoduché, primitivní úvaze příslušníka většinové společnosti budou zaručeně a zázračně fungovat. Proč jsou opakovány kvalitativně stejné chyby, jako ty předešlé, totalitní, i když v opačném extrému. Proč jsou stará pokrytectví nahrazována novými za břeskné muziky ideologizujícího šamana.

Nejen Čunek si neuvědomuje mnohé: Tvrdí kupříkladu, že je nezbytné oslabit soudržnost romských rodin. Pitomost spočívá v tom, že pokud by se romské rodiny chovaly jako ty většinové, měla by dnes tato společnost nový úkol spočívající v potřebě stavby desítek domovů pro romské důchodce. Stalo se přece módou totalitní minulosti a její "bílé" většiny, že své staré rodiče a ostatní rodinné příslušníky "odkládala" jen pro pohodlí své vlastní do domovů důchodců. To je jen jeden z aspektů toho, v čem je přirozená soudržnost rodiny pro celý systém odlehčujícím momentem jinak ještě obtížnějších situací.

Nejde o to primárně měnit to, co je po staletí vývoje minority mnohdy stabilizujícím prvkem. Jde spíš o to využít všech daností kulturně sociálního vzorce chování menšiny k její vlastní stabilizaci. Pracovat na tom, aby oni pochopili, že prospěch většiny ve které žijí, bude mít pozitivní situaci i na kvalitu jejich života. Snadno se to říká "od stolu" a situace v terénu je mnohem složitější. Patří dík všem, kteří tuto práci konají. K hmatatelným a pozitivním výsledkům nelze dospět pouze pomocí socioekonomických nástrojů. Za nejobtížnější pokládám odstranění stereotypů myšlení všech. Ve vztahu menšiny k většinovému systému i naopak. A teprve pak může vzniknout důvodný předpoklad možné kvalitativní změny ve vzájemných vztazích. Aby vzájemné soužití menšiny ve většinové společnosti odpovídalo mravně kulturnímu kodexu většiny. Nebude to hned, bude to běh na dlouhou trať a bude to něco stát. Protože co za něco stojí, něco stojí. Cena bude jistě menší než náklady na realizaci receptů pana Čunka. Za blízký vztah k problému vnímám postoj pana Potměšila.

Dostávám k tématu řadu e-mailů. Od téměř militantně laděných a otevřeně nepřátelských, až po ty, které jsou rozumné. Ty posledně jmenované jen doufají, že "rozptýlení" komunit romů je myšleno autorem v rozměru geografickém a nikoliv ve významu stejného pojmu obvyklého v pohřebnictví. Pokud bude tento záměr schválen oběma komorami parlamentu, senátem a požehnán prezidentem dojde kromě "rozstěhovávání etnika" k tomu, že pro celé etnikum a všechny rodiny se zvýší celkové životní náklady. Domnívat, se že tzv. "rozptýlení" komunit zabrání jejich vzájemnému styku je nehorázná hloupost. Pouze budou potřebovat více prostředků. Vznikne další ekonomická zátěž za situace, kdy se díky "reformám" propadají v rozpočtu i fungující rodiny bílé většiny.

Za nejhorší možnou cestu z celého souboru problémů vidím téměř konfrontační řešení. Často opakuji dobré zkušenosti prvorepublikové praxe. Každá romská rodina čítající stovky členů měla své "vajdy". Přirozenou autoritu nelze nahradit. Vajda měl mezi svými své postavení a respekt přesahující všechny úředníky "gádžů". Měl své odpovědnosti a své kompetence. Vztah k této autoritě byl ze strany Rómů jednoznačně respektován. (Přes to "nejel vlak".) Totalitní moc minulosti tento přirozený institut likvidovala. Ke škodě všech.

Ten, kdo má upřímný zájem na dlouhodobé stabilizaci poměrů, nemá argumentačně stavět na zcela zásadních odlišnostech menšiny a většiny, ale na tom, co je společným zájmem: Tedy prosperita společnosti jako celku. Jinak řečeno: Chceš-li v této společnosti žít, podílet se na společných výsledcích, musíš na ně rovněž přispět. Poznání, že tak můžeme činit nejlépe prací svojí vlastní, je základem vzájemného soužití všech. Buď spolu, nebo vedle sebe, ale bez excesů, bez xenofobie a nedůvěry.

Pokud chce někdo hledat a nacházet uspokojivá řešení, musí si být vědom toho, že autenticita vzájemných vztahů je přirozeným předpokladem pro úspěšné soužití celku. A to znamená, že nestačí mentorovat nebo si správné chování vynucovat, ale, že je třeba občany k práci na společném díle motivovat, a to nejen hmotně, ale i příkladem, upřímným zájmem, důvěrou a morálním oceněním pozitivních výsledků za současného respektování kulturní odlišnosti.

Vytisknout