Je to fatální omyl a úmyslná hra s falešnými kartami, pokud někteří belgičtí separatisté chtějí proti zastáncům federace vytáhnout eso československého sametu. Na druhé straně, v Belgii je dost lidí, kteří si tyto rozpory uvědomují. Nicméně, pro místní sdělovací prostředky se možný rozpad království sává poprázdninovým tématem číslo jedna. O to víc, že pro předáky politických stran začíná být tato hra způsobem, jak dosáhnout politických bodů. V tom ohledu, ale snad jedině zde, se současná Belgie podobá bývalému Československu. Všude jinde zdánlivé podobnosti blednou a selhávají na celé čáře.

Pondělní číslo největšího frankofonního deníku Le soir (Večer) přineslo k tématu československého příkladu a možného dělení Belgie hned pět kompletních stran. Hlavní titulek byl výmluvný. "Gai, Gai! Séparons-nous?" (Hurá, hurá! Rozdělíme se?). Na dalších stranách pak reportáže z Prahy a Bratislavy s vcelku zasvěceným pohledem na situaci. Reportáže odpovídají na otázku, kdo byl viníkem rozpadu Československa, takto: "Nacionalista Mečiar a liberální pragmatik Klaus." Autoři reportáže upozorňují na hospodářský růst obou nástupnických států, ale i na obecnou hořkost vůči rozdělení mezi lidmi, kterých se dotázali. Přinesli i anketu známých osobností ze Slovenska. Zvláště Ivan Mikloš a Miroslav Kusý. Slovo dostal také bývalý politický exponent, dnes opět herec Milan Kňažko, který rozpad federace označil za "civilizovanou dohodu plnou noblesy" (un accord civilisé et plein de noblese). Docela přesně však belgičtí autoři článků zasadily proces dělení Československa do historického a geopolitického rámce, i když na spoustu věcí zapomněli a mnohé interpretovali v duchu legend a mytologických výkladů, jaké se přehnaly Evropou devadesátých let 20. století, a které vymýtí až důsledné studium současnosti z pohledu historie. Vcelku lze ale říci, že belgičtí novináři pracovali s dobrými informacemi a přinesli maximálně nezaujatý a kritický pohled na situaci v České republice a na Slovensku po roce 1993 dodnes.

Je Brusel městem v ohrožení?

Mimořádně komplikovaná by v případě rozdělení společného státu byla situace hlavního města Bruselu, který má zvláštní status a přináší do státního rozpočtu nezanedbatelnou část hrubého národního důchodu Belgie. Belgičané by museli být slepí, aby hledali analogii mezi Bruselem a Prahou. Přesto se nacionalisté v zemi právě o toto občas pokoušejí.

Pro většinu Evropanů je Brusel hlavní město Evropské unie, které zažívá maximální prosperitu především ze soustředění řady evropských i světových institucí. Je městem, do kterého proudí peníze i vysoce kvalifikovaná pracovní síla. Nejenom lidem, kteří Bruselem jednou dvakrát za život náhodou projeli, ale ani mnohým pracovníkům evropských institucí, žijícím uprostřed svého do sebe ponořeného světa, nedochází, že Brusel je vlastně město v permanentním ohrožení. Většina cizinců, kteří se v Bruselu usadí a najdou práci, si osvojí francouzštinu a posílí tak frankofonní jádro bruselské aglomerace, které nese označení Région de Bruxelles-Capitale. Vnitřní Brusel tedy mluví francouzsky. V obchodech, restauracích, na úřadech, všude je francouzština absolutně dominantní, a pokud zaslechnete vlámštinu (nizozemštinu -- het Nederland), pak obvykle jen jako reakci na řeč zákazníka, nebo mezi lidmi, kteří o sobě vědí, že jsou Vlámové (Vlamingen). Pro většinové Vlámy je skutečnost, že Brusel mluví francouzsky a že frankofonní element v něm naprosto dominuje, nepříjemná věc. O to nepříjemnější, že se převahou dominantní frankofonní teritorium dále rozšiřuje.

Belgický populární politicko kulturní týdeník Le Vif přinesl nedávno názornou mapku penetrace frankofonního obyvatelstva mimo hranice "région de capitale", do širší oblasti označené jako BHV, což je zkratka pro volební okrsek Bruxelles-Hal-Vilvorde. V anketě, kterou časopis udělal mezi Vlámy (francouzsky Flamands), se objevuje nejčastěji názor, že nastává čas, aby se Vlámové začali pofrancouzštění okolí Bruselu účinně bránit.

"V mé vesnici se počet frankofonních obyvatel zvyšuje rok od roku," konstatovala pro tvůrce ankety Marie-Louise Vanderosieren z Ruisbroeku. "Můj otec byl Francouz, ale já jsem už pravý Vlám (echte Vlaming), sdělil jiný hlas, patřící muži s francouzským jménem Corneille. Podle dalších Vlámů, žijících v okolí bruselského centra, frankofonní Valoni si myslí, že se mají přizpůsobovat Vlámové jim a ne naopak. To, že nejbližší okolí Bruselu původně náleželo vlámskému jazykovému prostředí, snadno dokládají místní názvy a nikdo to nezpochybňuje. Zaventem, Kraainem, Overijse, Linkebeek, Wemmel, Machelen a další toponyma mluví jasnou řečí. Co se však děje takového, že se Brusel i se svým okolím stává natolik francouzským, že se tu a tam ozve mezi Vlámy návrh, aby opustili Brusel, rozdělili království, jež je vlastně nechtěnou, nemilou a nemilovanou federací, a zvolili svým hlavním městem bohaté a ctižádostivé Antverpy na severu, až u holandských hranic?

Velkým impulsem k prosazení francouzštiny v Bruselu byl už vznik nezávislého Belgického království v roce 1831, kdy královský dvůr, úřady a instituce začaly ve větší míře přitahovat frankofonní obyvatelstvo. Ten proces byl kontinuální, týkal se také obchodníků, průmyslníků, bankéřů, kteří byli většinou frankofonní, a během celého vývoje jej posilovaly i přítoky cizinců, kteří si snáze osvojovali francouzštinu než vlámštinu, tehdy jazyk především proletariátu. Nesporným vrcholem pofrancouzštění Bruselu se stal ovšem výběr města jako sídla evropských a světových institucí. Francouzština ještě více ovládla terén. To, co Bruselu na jedné straně propívá, na straně druhé ohrožuje jeho celistvost a v neposlední řadě i integritu celé země.

Vlámové se brání. Vetují jakékoliv rozšiřování teritoria Bruselu, neboť s tím se rozšiřuje i hranice jazykové expanze. Brusel se doslova dusí v pevně utaženém korzetu. To ale nestačí. Z jazykové otázky se stal problém politický a hospodářský. Vlámská část království dnes produkuje mnohem významnější podíl na hrubém národním důchodu než valonská. Je v ní i mnohem nižší nezaměstnanost a kdo projíždí Flandry, tak nemůže nezaznamenat, že zde vládne větší pořádek. Mezi oběma oblastmi se však nachází třetí region, a tím je Brusel. Pokud někdo žádá jednoduchou odpověď na to, proč Vlámové nepustí Brusel, jak se tu a tam ozve taková proklamace, pak je odpověď až primitivně prostá -- Brusel je bohaté a úspěšné město.

Po letošních parlamentních volbách se národnostní problém tedy znovu rozvířil. Místo uklidnění, nové spory. Mnohé se očekávalo a očekává od Yvese Leterma. Pro řešení problémů má nejlepší základní předpoklad. Ovládá oba jazyky stejně dobře. Podle některých kritiků si však neuvědomuje, že musí reprezentovat všechny Belgičany (týdeník Le vif). Na ulicích jsou národnostní spory latentní. Cizinec musí proniknout do uzavřené belgické společnosti, což není vůbec snadné, a alespoň trochu si osvojit, vedle francouzštiny, i vlámštinu, aby rozpoznal víc než náznaky toho, že není úplně vše v pořádku. Hra o osud Belgie má však ještě dalších aktéry. Podle deníku Le soir je to asi desítka figur. Vedle Leterma, Bart de Wever, tvrdý vlámský nacionalista, Jo Vandeurzen, vlámský křesťanský demokrat, Jean-Luc Dehaene, údajný hledač kompromisu, Bart Somers, liberální demokrat, Didier Reynders, frankofonní liberál, Olivier Maingain, předseda Front des Francophones, Joelle Milquet, předsedkyně Centre démocrate humaniste a Jean-Michel Javaux ze strany frankofonních zelených. K desítce, podle některých Belgičanů, patří i král Albert II. Le soir jej však umístil až na posledním místě. Asi věděl proč, což koresponduje s tím, co člověk občas zaslechne, když se v Belgii zeptá na královskou rodinu.

Vlámové a Valoni

Byl jsem svědkem několika drobných příběhů, které snad lze vykládat jako příznak žárlivosti Vlámů na frankofonní expanzi. Ovšem netřeba je zobecňovat. V Lovani (Leuven), univerzitním městě asi 25 kilometrů vzdáleném od Bruselu, předstíral číšník v restauraci na náměstí, že nerozumí dvěma Francouzům. Poté, kdy si Francouzi z Bordeaux objednali anglicky a číšník odešel od jejich stolu, podíval se jeden z nich na mě a řekl s úsměvem: "Jsme ještě v Belgii?" Možná číšník skutečně nerozuměl. Ale musel to být případ dost ojedinělý. V kavárně, dokonce v centru Bruselu, se mnou číšník zatvrzele komunikoval vlámsky a já mu stejně zarputile odpovídal francouzsky. Trvalo to tak dlouho, až začala být situace komická a číšník přiznal, že francouzsky rozumí velmi dobře. "Kéž by mi ale stejně dobře rozuměli Valoni," dodal trochu trpce. Majitel antikvariátu v Ostende, na břehu Severního moře, v hovoru se zákazníky přechází plynule z vlámštiny do francouzštiny a jazykovým sporům se usmívá. "Mohu s vámi mluvit i anglicky nebo německy, když budete chtít," říká. Šéf realitní agentury v Bruselu mi při našem prvním setkání povídá: "Víte, já jsem Belgičan, ale mluvím francouzsky. Vlámsky já neumím. Nanejvýš tak pár slov."

O čem to vypovídá? Jen o osobní zkušenosti, nic víc. Každý z nás může v jedné zemi, v jednom městě, udělat zkušenost jinou, naprosto rozdílnou. Právě tak mohl návštěvník Československa na prahu devadesátých let minulého století najít příklady nesnášenlivosti spolu s případy dokonalé tolerance a porozumění mezi Čechy a Slováky. Každý najde, co hledá, a politici velmi dobře vědí, že to takto funguje. Když se rozpadalo Československo, bylo na místě položit si otázku, kdo měl z rozpadu federace největší užitek? Zda tím hlavním a toužebným ziskem nebyl tak náhodou přístup některých zvláště aktivních jedinců k nejvyšším úřadům a s ním spojený vstup do světa velké politiky a velkého byznysu na mezinárodní úrovni? Kdyby zůstala federace, mnozí by se pro velkou tlačenici ke korytu nedostali.

Zásadním rozdílem mezi Československem té doby a současnou Belgií je však skutečnost, že rozpad Československa patřil k důsledkům politických změn v Evropě v 90. letech minulého století, a případné problémy či negativa bylo možno připsat na účet těchto změn. Úspěšné završení studené války předpokládalo nesmírně vysoký účet, vlastně neomezený, ze kterého ještě i dnes šikovně čerpají nemalé prostředky lidé, kteří o sobě prohlašují, že bojují za demokracii. Dovést Sovětský svaz k rozpadu, izolovat Rusko a převést jeho satelity do opačného politického a vojenského tábora, to byl proces, při kterém bylo případné zachování Československa nebo jeho rozdělení jen dvojí variantou jednoho cíle.

Hlavním evropským bojištěm 90. let měla být a také byla Jugoslávie. Vědělo se, že k podobné tragedii, jaká bude rozpoutána na Balkáně, v Československu nedojde. A zde se ukrývá další podstatný rozdíl. Nikdo na světě nemá zájem na rozpadu Belgie. Téměř nikomu (s výjimkou hledačů funkcí a vysokých státních a diplomatických postů) by to neprospělo, ba naopak uškodilo. Nejvíce samotným Belgičanům. Vlámům i Valonům bez rozdílu. Rozpad Belgie by zkomplikoval situaci v Evropské unii. Rozdělení Bruselu na dvě města či jeho úplné vyčlenění z nástupnických států, vyhlíží téměř jako šílený nápad. Neexistuje žádný vnější tlak na Belgičany, aby rozbili svoji zemi, která už existuje bezmála dvě století. Rozpadají se nebo rozbíjejí jen státy, které nějak neodpovídají novému geopolitickému pořádku na světě, nebo které někomu příliš trpce připomínaly versailleský systém. Belgie má jinou historii i jinou současnost. Je to jedna z nejbohatších zemí Evropské unie. Malá, ale představuje důležitý kamének v mozaice Evropy. Díky tomu existuje naděje, že Belgičané československého příkladu následovat nebudou.