Spirála pesticidové smrti

Zavlažovací kanály pro bavlníková pole budovali v sovětské Střední Asii od šedesátých let. Bavlna byla výnosnou exportní komoditou a nikdo se neodvážil prostestovat, když moskevští soudruzi vybrali jako zdroj závlahové vody řeky Syrdarju a Amudarju.

Vladimír Krepl, vedoucí rozvojového týmu Institutu tropů a subtropů, vysvětluje podstatu znečištění podzemních vod a půd: "Bavlníkové plantáže zavlažovali vodou z Amudarji a používali na nich pesticidy. Ty se dostaly do povrchových a podzemních vod, kterými se znovu zavlažovalo. Spirála smrti se roztočila."

Na suchdolském vršku nad Prahou se snaží spojit teoretické řešení s praxí. Projekt přináší konkrétní výsledky. Pitná voda ve Střední Asii z kohoutků teče.

"Dnes nelze vrátit Amudarju a Aral do původního stavu. Je třeba dát lidem vodu, aby tam vůbec mohli žít. Aby se všichni Karakalpakové nesebrali a neodešli pryč," konstatuje Krepl.

Dobrodružství s čističkou

V zamořené zemi Karakalpaků se již v posledních třech letech čistí pitná i závlahová voda. Čeští experti používají čističku odpadních vod JOTI 200 a stanici pitné vody Alfa 2,2.

Tým Institutu tropů a subtropů pomáhá v nejpotřebnějších místech. Jak začíná rozvojový projekt? Na prvním místě je kontakt. Zde je jím Národní Univerzita Uzbekistánu v Taškentu. Na pozemku její fakulty biologie a půdy obě zařízení instalovali a předvedli bývalým bratrům z východního bloku její funkčnost. Vědecký a technický přínos pro Uzbeky je nesporný. Uzbekistán navíc potřebuje zabránit exodu Karakalpaků z jejich autonomní republiky.

Kontakty s ředitelem Akademie věd profesorem Akimovem navázal velvyslanec v Taškentu Aleš Fojtík. Záštita vysoce postaveného funkcionáře režimu je v této zemi nutná.

"Čističky jsme mohli instalovat bez administrativních problémů, protože úředník v Karakalpakstánu dostane shora nařízeno s námi spolupracovat," říká Krepl.

Práce u Aralu zahrnují také odběry a analýzy vzorků vod a především vybudování systému zásobování pitnou vodu v dětském sanatoriu pro léčbu tuberkulózy v Nukusu, hlavním městě Karakalpakstánu.

V zastřešené zahrádce sanatoria, za modročerveným plotem, se tlačí na padesát karakalpackých dětí. Jejich diagnóza je jednoznačná: tuberkulóza. Příčina? Voda, půda i vzduch obsahují pesticidy, z nichž nejproslulejší je DDT. Bavlníkové plantáže jím postřikovali minimálně do devadesátých let. Česká stanice pitné vody a čistička odpadních vod se stávají rukou, která tyto děti i desetitisíce nemocných vytahuje z oné smrtelné spirály.

Třetí fáze rozvojového dějství se bude odehrávat v Tádžikistánu. Z ledovců Pamíru vytékají řeky zavlažující podstatnou část Střední Asie. Ale i na ně dosáhnou chapadla aralské katastrofy. Při písečných bouřích dopadá sůl na povrch ledovců a tím je rozpouští.

"V Tádžikistánu je zakořeněné plýtvání vodou. Neváží si jí," popisuje Vladimír Krepl současný stav. "Jsou zvyklí na to, že mají vody dost. V Dušanbe je mnoho fontán a podél ulic proudí voda v odkrytých kanálech. Spotřeba na hlavu je osmkrát vyšší než v Evropě."

Češi vs. Číňané na tádžickém poli

Letos se Češi přesunou z Uzbekistánu do Tádžikistánu. Voda je prokletím této malé země i jejím požehnáním. Řeky a ledovce jeho velehor z něj dělají objekt zájmu velmocí i mezinárodních organizací. Na druhou stranu způsobují záplavy, sesuvy půdy a skalních masívů a zdroje chorob pro obyvatele měst kvůli zastaralým a nehygienickým rozvodním sítím.

Hospodaření s vodou bylo za sovětských dob vysoce centralizované. Moskevští vládci nařídili horským republikám Tádžikistánu a Kyrgyzstánu v zimě akumulovat vodu v přehradách a začátkem vegetační sezóny bavlníku ji vypustit do nížin Uzbekistánu, Kazachstánu a Turkmenistánu. Tyto tři republiky naopak zásobovaly své horské sousedy ropou a zemním plynem.

Více než devadesát procent středoasijských vodních zdrojů je soustředěno v Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. Tyto republiky kontrolují horní toky řek. Avšak nejvyšší spotřebu mají nížinný Uzbekistán a Kazachstán. Vzniká napští. Tádžickou ambicí je stát se asijskou energetickou velmocí. Přestože se zatím nachází v energetické krizi, má značný potenciál pro vybudování hydrolelektráren, především s čínskou, íránskou a japonskou pomocí.

V hlavním městě Dušanbe se za peníze Světové banky rekonstruuje vodovodní systém. Rozpočet se neustále zvyšuje, už to stálo nejméně čtrnáct milionů dolarů. Do roku 2009 se zprovozní stará sovětská rozvodní síť, budou vybudovány kilometry nového potrubí a nová čerpadla. Je nejvyšší čas: voda ze starých zanesených potrubí rozšiřuje po městě břišní tyfus.

"Perspektivní oblastí rozvojové pomoci v Tádžikistánu je renovace vodáren. Dnes dožívají stroje, které v Čechách pracovaly za první republiky. Dvě nejnovější čerpadla mají rok výroby 1936 a 1938 a čistící zařízení funguje ještě na stejnosměrný proud," říká Vladimír Krepl. "Právě tady je místo pro rozvojové organizace z bývalého východního bloku, neboť si s Tádžiky stále ještě rozumí."

Výsledky jsou vidět

Za 8,5 milionu korun neboli 300 tisíc euro přinesli Češi Střední Asii maximum možné pomoci. Za tuto částku se podařilo nejen zakoupit čističky, ale také zajistit přepravu, instalaci a za záslužnou práci také trochu zaplatit. Úctyhodný výkon, především v porovnání s projekty mezinárodních organizací, jejichž rozpočet je v eurech to, co mají Češi v korunách a reálným výsledkem v terénu není nic!

České ministerstvo zahraničí se snaží zajistit financování rozvojových projektů z Evropské unie. Filozofie EU je v této oblasti následující: 'My pomůžeme, ale ne na zelené louce. Ukažte, že už jste něco udělali, předložte expertní posudek a pak váš projekt finančně podpoříme.` Proto se těmto projektům říká idling - volnoběh, neboli 'nabíhací`. Jsou pouze lepší studií proveditelnosti a teprve když začnou přinášet prospěch postiženému regionu, EU je velice silně zafinancuje.

"Česká republika bohužel zatím nemá v Bruselu zástupce v komisích, které rozhodují o financování projektů," říká Krepl.