Každý z nás má alespoň základní podvědomí o myšlence těchto každé čtyři roky se opakujících sportovních her. Netřeba příliš dopodrobna popisovat historii původních OH, kde ve starém Řecku mezi sebou zápasili sportovci a zápasníci z různých městských států Řecka, vybraní podle poměrně striktních pravidel. Tehdejší OH byly oslavou řeckých bohů, lidského těla a hlavně míru -- doby, kdy mezi sebou lidé neválčili. Sloužili taktéž k utužení národní jednoty Řecka.

Novodobé OH byly oživeny na konci předminulého století hrabětem Pierrem de Coubertinem. I tehdy bylo znovuoživení OH značně inspirováno původní myšlenkou řeckých her, a tak mír, ale i třeba lidská práva patřily k tomu hlavnímu, k novodobému poselství Olympijských her. Dnešní myšlenka OH je vyjádřena v základních principech olympismu Olympijské charty, kde mimo jiné například stojí, že olympismus usiluje o vytvoření způsobu života, založeného na radosti z vynaloženého úsilí, na výchovné hodnotě dobrého příkladu a na respektování základních universálních etických principů.

V současnosti se stávají OH naneštěstí pouze jakýmsi dobrým byznysem pro všechny, kteří se podílejí na jejich organizaci, sponzoringu, nebo prodeji práv televizních přenosů. Původní myšlenka se pomalu, ale jistě vytrácí a i z úspěšných sportovců se začínají stávat jen věšáky značek nadnárodních společností. Bohužel ani ve většině případů hostitelských zemí, které kdy novodobé OH za poslední půl století organizovaly, nedokázaly předejít ekonomickému prodělání. Často i nově vybudovaná sportoviště, právě za účelem konání OH, zejí po jejich ukončení prázdnotou a jen stěží hledají jiné využití. Dalo by se říct, že současná filosofie OH je pouze něco jako velká párty bez hlubšího a především toho původního ideálu, kvůli kterému ho hrabě Coubertin s pomocí svých přátel oživil.

Dostáváme se ale ještě na tenčí led, pokud vezmeme v úvahu OH v Pekingu. V zemi, která ač se připojila, zavázala se či podepsala několik mezinárodních smluv a závazků, mj. třeba Úmluvu proti mučení, Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen, Mezinárodní úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace a Úmluvu o právech dítěte anebo Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, ratifikovala Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, tak stále a především často lze hovořit spíše jen o slibech a řečích.

Mnohaleté věznění disidentů a jejich umisťování do psychiatrických léčeben bez jakéhokoli hlubšího a relevantního odborného lékařského posudku, odebírání lidských orgánů popraveným vězňům, ale i živým odpůrcům režimu anebo samotné žaláře vězňů svědomí vyvolávají mrazení. Lidská práva v ČLR prakticky neexistují a pokud ano, je velmi težké se jich domáhat. V neposlední řadě je třeba v souvislosti s režimem ČLR zmínit stále aktuální problematiku okupace Tibetu, kde Čína na úkor tamějších obyvatel praktikuje svou děsivou okupační politiku v reálném životě a čase. Nelze pominout ani ostrovní nezávislý stát Tchai-wan, kde snaha získání jeho nadvlády ze strany čínské garnitury je rovněž nekončící evergreen.

Co tedy vede současný Mezinárodní olympijský výbor k tomu, aby se sportovní hry, které mají mít jasná poselství míru a tedy i lidských práv, konaly v takové zemi, jako je Čínská lidová republika? Jde tím pádem opravdu už jen o byznys, který v takové podobě nezná hranice lidskosti? A co sportovci a sportovkyně, kteří často mají šanci se OH účastnit pouze jednou za život? Berou současné OH pouze jako jakýsi životní zápas, hru nebo závod, který nic hlubšího s sebou nenese? Takových otázek se nabízí mnoho a tak je na čase je sportovcům, trenérům a jednotlivým organizačním týmům pokládat. I oni mají přece šanci něco ovlivnit -- bez nich by přece žádné takové sportovní hry nebyly!