Profesor Mitchell se podrobně zabývá tím, jaký prostor je vlastně "veřejným". Veřejný prostor není veřejný v tom smyslu, že je každému přístupný ("inclusive"), ale je v realitě založen na vyloučení některých uživatelů ("exclusive").

Bezdomovci obvykle nepatří mezi "vhodnou veřejnost", které je veřejný prostor určen (narozdíl např. od rodin s dětmi). Veřejný prostor (a ještě více "pseudo-veřejný" prostor jako nákupní centra) je nyní atakován změnami, které prof. Mitchell nazývá "disneylandizace" - veřejnost má v tomto prostoru dělat přesně to, co chtějí archtekti a plánovači takových prostorů, má v těchto prostorech mít určité emoce a pocity. Na lavičkách se má sedět a kochat třeba krásným výhledem nebo odpočívat po nákupech, ale už ne spát.

Veřejný prostor je v současnosti chápán jako komplement k prostoru soukromému. Ve veřejném prostoru je možné procházet se, rekreovat se, potkávat s ostatními lidmi, někdy i protestovat, ale není tam dovoleno to, co je součástí soukromého prostoru - močit, spát, vařit apod. Na tom není nic špatného, pokud ovšem všichni mají svůj soukromý prostor, kde mohou tyto potřeby uskutečnit.

Rozborem právních předpisů řady amerických měst, které mají zajistit pořádek ve veřejných prostorech, dochází k závěru, že bezdomovcům je zákonem těmito předpisy zakázáno existovat, protože nemají kde vykonat základní potřeby (nemají kde být). Trefně v originálu používá termín "anihilation of people by law" (zákonná likvidace lidí).

Bezdomovci totiž musí porušovat právní předpisy, aby mohli žít. Regulací chování ve veřejných prostorech tak společnost vytěsňuje ze svého zorného úhlu ty, které nechce vidět. Pohled na bezdomovce totiž vyvolává nepříjemnou otázku, z jak velké části jsme za jejich situaci odpovědni.