Mám ten dojem, že bych to měl objasnit, ale nejprve se chci s Vámi podívat na volební výsledky. Letos dostala SPD dostala s 36,8% hlasů o 5 procent míň než posledně, křesťanskou CDU volilo 25,6 % (-4 %) , strana zelených měla s 16,4 % (+3,6%) nejlepší výsledek vůbec v zemských voleb a strana liberálů FDP se vrátila do parlamentu s 6% (+1,8%). Taky pravičácká DFU se dostala z důvodů speciálního volebního práva zase do parlamentu s jedním poslancem, ačkoli měla jen v Bremerhavenu víc než 5% a v zemi Brémách (Brémy a Bremerhaven) jen 2,7% (+0,4%). Do těchto voleb vládla v Brémách velká koalice SPD a CDU, a tentokrát SPD dostala dodatečně možnost rozhodnout se pro koalici ze zelenými.

Že strana SPD má dvě možnosti, to ale vlastně není ten pravý problém křesťanských a liberálních politiků. Její problém je, že se poprvé dostala do parlamentu jedné ze západních zemí německé republiky nová Strana levice, a to dokonce teď v Brémách s 8,4% hlasů. Naposledy došlo k podobné změně politického systému, když byla v západních zemích zvolena do parlamentu Strana zelených. Tedy ze systému tří stran, v němž liberálové vlastně ani nebyli ve vládě, když SPD nebo CDU měly víc než 50% míst v parlamentu, vznikl systém čtyř stran, z něhož je teď systém pěti stran, a to ze všech těch problémů, které předtím čtyři strany ještě neměly...

Pro pravou část parlamentu, to je pro CDU a FDP, se ukázalo, že společně už mají v brémském parlamentě jen 37 míst z 83. To znamená pro CDU, kdyby se chtěla dostat do vlády, že pro ni zbývá vedle velké koalice vlastně jen koalice ze zelenými. Ta druhá ale zatím nejde uskutečnit z politických důvodů společně s FDP. Ale také, kdyby se to povedlo, CDU už by nemohla prosazovat tak zvanou 'politiku pravého tábora' CDU. Počítáme-li s tím, že se strana levice příště dostane i do parlamentu jiných spolkových zemí v bývalém západním Německu, tak by se zvětšila možnost, že by tam došlo k stejné situaci, jaká už nyní existuje nejen v Brémách, ale i v berlínském federálním parlamentě.

Radovat by se po těchto volbách vlastně mohli nejen členové strany Levice, ale také sociální demokraté, protože naproti tomu, co se stalo CDU, mohly by nyní Strana zelených a Strana levice společně prosazovat "politiku levého tábora", kdyby tam neeexistovaly osobní antipatie nejtvrdšího rázu. Sociální demokraté pohlížejí na odboráře, hlavně ale na bývalé členy SPD ve Straně levice, jako na zrádce a ne jako na politiky, kteří integrovali hodně těch levičáků, kteří zatím volili komunisty nebo ani nevolili nikoho (a s tím vlastně hlasovali pro CDU nebo FDP: viz mou poznámku 'Nevolit, to nejde').

Z toho vyplývá, že realizaci "politiky levého tábora" brání v Německu jen osobní antipatie. Zatím se raduje asi jen Oskar Lafontaine, že se v Brémách dostala do parlamentu Strana levice. Ale je to právě jen on, který byl dříve nejen uchazečem SPD na funkci německého kancléře a potom také předsedou SPD, a který je teď předsedou frakce Strany levice v berlínském federálním parlamentě, který jako asi nejopovrhovanější německý politik v očích sociálních demokratů by jen svým odstoupením z politické funkce a vystoupením ze Strany levice mohl umožnit, aby se SPD a Strana levice spojily v jedné zemské vládě a možná také někdy ve federální vládě v Berlině.