Dodalo, že neměl k návštěvě povolení a proto žádá o dodatečné informace, při čemž ho varuje, že na něho může být uvaleno občansko-právní nebo dokonce trestní vyšetřování. Michael Moore se ale za své pochybení neomluvil ani se nestydí a ve formě dopisu adresovaného ministrovi financí Henrymu Paulsonovi uveřejnil na webové stránce Daily Kos svůj názor, že neporušil žádný zákon a že nemá co skrývat. Ministerstvo na to odpovědělo, že podobných dopisů rozesílá provinivším se americkým občanům každý rok několik set.

Režisér Moore byl na Kubě letos v březnu, kdy natáčel záběry ke svému novému dokumentárlnímu filmu SiCKO. Cílem filmu je ukázat, že nejvyšším zájmem průmyslu "péče o zdraví" je pouze zisk a získání kontroly nad politikou v USA. Film má mít premiéru na Filmovém festivalu v Cannes letos v květnu a do amerických biografů bude uveden 29. června.

Podle zpráv vzal pan Moore na Kubu zdravotně postižené dobrovolníky, kteří zachraňovali oběti teroristického útoku na New York 11. září 2001, a ti dostali na Kubě lepší péči než které se jim mohlo dostat v USA. Chris Lehane jakožto mluvčí režiséra sdělil, že filmové záběry z Kuby diváky překvapí ba dokonce vyprovokují. Vysvětlil, že pan Moore uveřejnil svou odpověd ministerstvu financí právě v Daily Kos, protože to je místo, kde se vede boj za skutečné reformy, což je to, oč pan Moore usiluje svými filmy.

Firma The Weinstein Company, která podporuje SiCKO, najala dobře známého washingtonského obhájce Davida Boiese, aby film zastupoval a také dvě reklamní firmy z New Yorku. Film SiCKO již dostal podporu části amerických zdravotníků a politiků, kdežto jiná část těchto profesí film odsuzuje. Připomíná to bouřlivou situaci, ke které došlo v souvislosti s dřívějším filmem Fahrenheit 9/11, což byl dosud finančně naprosto nejúspěšnější politický dokumentární film. Na celém světě vydělal 222 milionů dolarů.

Před několika roky jsem měl možnost seznámit se s kubánskou zdravotní péčí "na vlastní kůži". Při windsurfování jsme padl u korálového útesu na "fire coral", o němž jsem tehdy neměl ponětí, což byla moje chyba. U Austrálie bych na to mohl doplatit životem, tamní "ohňový korál" je prý mnohem nebezpečnější než ten u Kuby. Bolest byla velice silná, ale trvala jen několik minut a potom ustala, takže jsem vracel prkno na konci výpůjční doby. Krvácení se také brzy zastavilo a tedy jsem zbytek odpoledne strávil plaváním.

V noci mě ale stehno začalo silně bolet a ráno bylo opuchlé a rána hnisala. Hotelová zdravotní sestra mi ránu vyčistila a zalepila a poslala mě na místní kliniku v obci Guardalavaca. Byla to nízká přízemní budova a tam jsem čekal s ostatními místními lidmi, až na mě přijde řada. Ránu mi čistily dvě lékařky, jak jsem se dozvěděl z rozhovoru s nimi a kontrolu prováděl starší lékař. Předepsaly mi léky, které jsem si vyzvedl v sousední lékárně a zaplatil za ně. Pocházely z Británie, Argentíny a z Brazílie. Na převazy jsem chodil každý den na určitou hodinu, abych nemusel dlouho čekat. Všem třem zúčastněným zdravotníkům jsem dával "spropitné". Až do konce dovolené jsem si už nezaplaval a v posledních dvou dnech přišly lékařky za mnou do hotelu, abych nemusel za nimi chodit na kliniku. Pomůcky první pomoci včetně náplastí, nůžek a pinzet, které jsme měli sebou z Kanady, jsem jim daroval k jejich velké radosti. Na otázku, co budu za veškerou péči dlužen, mi odpověděly, že jsem jim všem dal za 5 dní tolik peněz, že by nebylo správné, aby po mně požadovaly placení. Pro kanadskou pojišťovnu jsem měl tedy jen doklady o koupi léků a potvrzení kliniky, že jsem se tam léčil na řezné rány od korálů.

V Ottawě mě vyšetřila naše praktická lékařka a byla potěšena způsobem, jak byla rána ošetřována. Řekl jsem jí o tom, že mi ránu na Kubě čistili bez umrtvení a že to pokaždé dosti bolelo, ale ona mi odpověděla, že ani ona by mi nic neumrtvovala a dodala, že budu možná potřebovat kožní štěp. Nakonec se hojení bez něho obešlo. Dodnes mám dvě dlouhé hladké jizvy jako památku na onen nešťastný pád do korálů.

Na vesnické klinice jsem byl jediným z hotelových hostů, ale za to jsem tam viděl nejrůznější místní pacienty, zejména těhotné ženy, matky s dětmi a starší lidi. Nebyla to tedy hotelová klinika, v hotelu byla jen zdravotní sestra, která mě na kliniku odkázala. Byla to zcela odlišná situace od Mexika, kde mě bodl malý rejnok v mělké vodě u pláže. Bodl mě do dlaně u palce, když jsem se sehnul a odháněl od nohy něco nepříjemného při rozhovoru s jinými lidmi. Ihned jsem se snažil vytlačit z rány co nejvíce krve. Ruka mi brzy opuchla a opuchnutí se šířilo k lokti.

Zašel jsem do hotelové kanceláře, abych se poradil, co udělat. Ptal jsem se recepčního, zdali by mohl zjistit, zdali je uštknutí malého rejnoka nebezpečné, že byl malý jen asi jako dlaň ruky. Recepční mi odpověděl, že na to žádný lékař nedá odpověď, protože by přišel o honorář.

Jediná možnost byla, abych si za této "životu nebezpečné situace" lékaře objednal a zaplatil mu za jeho dopravu do hotelu a také jeho honorář. Odpověděl jsem, že zatím počkám, jak se bude situace vyvíjet. Opuchnutí se k večeru zastavilo aniž došlo až do ramene a potom začalo ustupovat. Šel jsem informovat recepčního a řekl mu, že se mi paže zlepšuje, že bolest byla jako by mě bodly tři vosy.

On na to zvolal, že bodnutí vosami je smrtelné. Když jsem o své zkušenosti vyprávěl po dovolené svému kolegovi entomologovi, že mexickému recepčnímu byly obě situace životu nebezpečné, můj kolega mi odpověděl, že v Mexiku jsou vosy, jejichž bodnutí může být skutečně životu nebezpečné...

Bude mě tedy zajímat film Michaela Moora, i když se už nehodlám seznamovat se zdravotní péčí nikde mimo Kanadu. Jen, aby nám nakonec pana režiséra nezavřeli v USA do vězení!