Nebýt toho, že se Francie a Nizozemsko postavily na zadní, mohla ostatně již co nevidět patřit historii nejenom Niceská smlouva, ale spolu s ní i její cimrmanovské přejmenování v české kotlině. Francouzští a nizozemští voliči však české veřejné činitele odmítnutím Smlouvy o ústavě pro Evropu pěkně vypekli! Režim Niceské smlouvy nadále platí, a tak čeští rozumbradové dostali spoustu a spoustu dalších, dodatečných příležitostí papouškovat termín "NICEJSKÁ SMLOUVA" stále dokola, aby se posléze "ucho utrhlo" a terminologickou anomálii v jejich ústech zaznamenal i značně otupělý posluchač (či následně čtenář). A ta za povšimnutí rozhodně stojí! Běží totiž o blábol par excellence, který do kuriózního hybridu spletá dějiny poválečné evropské integrace na straně jedné a dějiny křesťanského dogmatu (s pojmy jako "nicejský koncil" a "nicejsko-cařihradské vyznání víry") na straně druhé. S razancí a aktuálností, jež v Evropě ani jinde ve světě nemá obdoby, se tak přímo na vrcholné české politické scéně odehrává tradiční topos z židovských anekdot: tragikomické důsledky či vedlejší efekty toho, že kdosi se v jisté diskontinuitě se svým dosavadním životním směřováním v zájmu adaptace na poměry "nechal pokřtít".

V obou příkladech, které jsme zmínili úvodem, máme samozřejmě na mysli "pokřtění" obrazné: Petr Pithart spojil od určitého okamžiku svou tuzemskou politickou kariéru s KDU-ČSL, Luděk Sefzig se v Evropském parlamentu stal členem skupiny či frakce "křesťanských demokratů". Oba se nejspíš, jak vidno, právě nacházejí ve stádiu intenzivního dohánění "katecheze"...Přitom nám bezděčně "pokřtili" také Niceskou smlouvu. A nejsou prosím v Česku, jež ve dvacátém století proslulo jako bašta sekularizace, zdaleka sami! Fraška v české veřejné sféře související s bezděčným "pokřtěním" Niceské smlouvy by mohla nést název JAKEŠOVA POMSTA (čili MILOUŠ TAKES REVENGE).

Otrlí političtí cynikové otevřeně tvrdí, že závratnou a vysoce výnosnou politickou kariéru lze dnes v postkomunistické a antikomunistické ČR paradoxně udělat právě u komunistů. (Politiků se v této majetkem bohaté a pozvolna vymírající partaji nedostává, takže prý berou prakticky každého...) Opravdoví šíbři diskrétně mlčí, o to příčinlivěji však uplatňují obdobnou kariérní strategii poněkud jinde -- v tradičně sekularizovaných (ateistických) českých zemích se připojují ke stranám a hnutím podle názvu "křesťanským" (tam také "nejsou lidi", navíc tam bývá velice slibný koaliční potenciál) a jejich jménem pak porůznu rozšafně švitoří a cvrlikají. Většinou přitom ovšem musejí ledacos narychlo studijně dohnat, což se ne vždy optimálně zdaří...Určitým "šiboletem" (vyjádřeno starozákonním termínem: heslem, jehož špatné vyslovování dotyčné jednoznačně prozrazuje) je pro dotyčné Niceská smlouva čili Smlouva z Nice. Ten, kdo prodělal křesťanskou katechezi jaksi "organicky" a nezkráceně, z uvedeného právního aktu sotva může udělat NICEJSKOU SMLOUVU (a přenést jej tak kamsi mimo Evropu, totiž do Malé Asie, a o sedmnáct století zpět). Český rádoby křesťanský rétor takříkajíc ryze kariérní (rychlokvašený) tak učiní, ani okem nemrkne. (Připomeňme, že nechybělo mnoho, a rozšafné pithartovské švitoření o "NICEJSKÉ SMLOUVĚ" by dnes zaznívalo přímo z Hradu.) Za výsledné "haló", jež jednou nemůže nepřijít, české kolegy Angie (německá kancléřka Merkelová) jistě nepochválí...

Ryze účelovou, co do rozměrů omezenou a pro nezasvěcené pozorovatele sotva zbadatelnou (ze všech komentátorů v obecném tisku konstatoval po posledním sčítání lidu jedině Martin Fendrych v Týdnu, že v ČR je evidováno křesťanů nikoli příliš málo, leč naopak příliš mnoho) "rechristianizaci" v rámci pokračující celkové sekularizace české společnosti považuji za základní vysvětlení pro zarážející a zahanbující srovnání -- zatímco na internetu lze dohledat spoustu a spoustu výskytů cimrmanovského českého termínu "NICEJSKÁ SMLOUVA" (v různých pádech), výskyty obdobného slovenského termínu "NICEJSKÁ ZMLUVA" na internetu jsou zcela zanedbatelné co do množství i významu. (Zmíněná částečná "rechristianizace" v Čechách se místy vyznačuje dokonce kolektivní povahou, takže se na ni mutatis mutandis hodí sarkastický postřeh církevního historika Amedea Molnára o "křtu hadicí".) Dalším (podpůrným) vysvětlením hojného výskytu sledovaného specificky českého blábolu (i na specializovaných serverech jako www.integrace.cz, kde je skloňován ve všech pádech hned od roku 2001) je paradoxně právě ona celková postupující sekularizace českých elit.

Vypadá to zkrátka a dobře tak, že Milouš Jakeš (bývalý generální tajemník KSČ, jehož politicky sebevražedný projev z Červeného Hrádku sloužil jako populární humoristická atrakce v rámci předvolební kampaně Občanského fóra na jaře roku 1990) se po letech dočkal satisfakce. Ze svého vejminku může škodolibě sledovat, jak se ausgerechnet prostřednictvím někdejšího mluvčího Občanského fóra nezadržitelně rozmáhá a šíří po České republice jakýsi "jakešovský syndrom".

Zatímco jakešovské diktum o "CHOVU BOJLERŮ" (místo správného: BROJLERŮ) sklízelo před šestnácti lety zaslouženě celonárodní posměch, rozšafné pithartovské (a nejenom pithartovské) cvrlikání o "NICEJSKÉ SMLOUVĚ" dnes naopak v Česku kdejaké mediální ťululum bezvýhradně akceptuje, přijímá za vlastní, přebírá do své terminologické výbavy.

Řadový český publicista dokáže suverénně opakovat, jak hrozným je údajně úletem hovořit o UKNOWN UNKNOWNS ("věcech, o kterých ani netušíme, že je neznáme"), aniž by se obtěžoval zjišťovat, zda náhodou neběží o zcela banální, otřepanou epistemologickou poučku (kterou svého času Ronald Rumsfeld pouze ještě jednou jinými slovy zopakoval pro širší veřejnost). Zároveň však názorně předvádí, že jedním z takových UNKNOWN UNKNOWNS je pro něj samotného sémantický rozdíl mezi českými přídavnými jmény "NICEJSKÝ (-Á, -É)" a "NICESKÝ (-Á, -É)". Obojí po vzoru čelných českých "pokřesťanštěných" politiků zaměňuje stejně bezstarostně a bezelstně, jako svého času Milouš Jakeš zaměňoval "BOJLERY" a "BROJLERY". Stávající terminologický chaos se tak dále umocňuje a od jistého momentu narůstá takřka geometrickou řadou... Jakpak to asi může dopadnout? Jak jinak než bledě!

Hynku! Viléme! Jarmilo!! Luďku! Petře! Milouši!! Bolestnou skutečností pro autora těchto řádků zůstává, že sledovaný specificky český blábol lze už dohledat i tam, kde ještě před rokem či před dvěma nebyl, totiž na jinak zcela seriózních internetových adresách u slovutných doktorů "obojího" práva, jež povinná úcta ani nedovolí jmenovat. Při všem vědomí toho, že ve věku počítačů se už klasickou technikou (kdy sazeči kamsi cosi ručně sázejí) tiskne velmi málo, přijímáme tedy nakonec s povděkem a nemalým ulehčením vysvětlení autorek článku Cimrmanovská kritika příručky EuroEnglish (BL z 29. října 2004), že v tom či onom jednotlivém případě musí prostě jít o "nezamýšlenou tiskovou chybu". Vo tom žádná!