Probíhala mírová jednání o snižování výzbroje. Základem mírových jednání byla smlouva - prohlášení politiků, že nepoužijí jaderné zbraně jako první. Celá situace byla vyrovnaná tak, aby nikdo nebyl ohrožen. Fungovalo to po celou dobu, dokud existoval Sovětský svaz. Když Sovětský svaz zmizel z mapy i ze světa, tak někteří politici ztratili hlavu. Najednou neměli nepřítele. Tak si ho museli vymyslet. A našli ho -- je jím terorismus. Je to ideální nepřítel. Je všude a není nikde. A proto se proti němu může bojovat tam, kde je to zapotřebí.

Korunu všemu nasadil francouzský prezident Chirac. Jeho prohlášení jde proti všemu, co politici dosud říkali. Najednou je tady někdo, kdo chce použít jaderné zbraně jako první, jako prevenci proti teroristické zemi. Zkusme to domyslet. Na základě zpráv špionážních agentur se nějaká země (třeba Irán, nebo Rusko) prohlásí jako výcviková země teroristů nebo tak něco. Prezident usoudí, že teroristický útok bude nasměrován proti Francii.

A preventivně rozhodne, že na velká města dotyčné země budou vypuštěny francouzské rakety s atomovými hlavicemi. V zemi srovnají města se zemí. Zahynou stovky tisíc lidí -- hlavně teroristů. Celý problém bude vyřešen. Pokud se teroristický útok přece jen uskuteční, protože ho organizovali lidé, kteří ve Francii už léta žijí, můžeme říci, že to byl omyl a vybombardovat další zemi.

Po nějaké době se zjistí, že špionážní zprávy byly částečně chybné a částečně vylhané - podle potřeby. Jenže: to už nebude nikoho zajímat. Média budou mít jiná témata. Třeba kdo se v Hollywoodu rozvádí nebo žení. Mrtví -- (nota bene nějací barevní) už nikoho nebudou zajímat.

Zůstává jenom otázka -- je tohle ještě demokracie? V poslední době je velmi frekventované slovo postdemokracie. Většinou se spojuje s velkou mocí nevolených společenských organizací. Ale to není postdemokracie. To slovo znamená "po demokracii". A co je po demokraciíi?

Na to je jednoduchá odpověď - po demokracii přichází fašismus. To je takový režim, ve kterém se nepohodlní občané zavírají do koncentráků. Bez soudu a bez právníků. Do takových, jako je např. Guantanamo. Nebo vězení v cizích zemích, ve kterém je možné zadržené mučit.

A to mě přivádí k druhému článku v Právu. Human Rights Watch ve své výroční zprávě konstatuje, že "postoj současné americké administrativy vytvářejí patrně největší poválečný deficit v prosazování lidských práv. Tomuto tématu prý nyní, kdy Američané bez ostychu nezákonně unášejí, zadržují a v řadě případů i mučí podezřelé osoby, chybí na mezinárodním poli dostatečně silný a věrohodný zastánce".

Nejdemokratičtější země na světě se snaží legalizovat mučení vězňů. Vymýšlejí si pro zakázané postupy výslechů přijatelné označení, aby bylo možno vyslýchat vězně za použití násilí. Odmítají sto let starou Ženevskou konvenci o zacházení se zajatci. A na světě podle zprávy HRW není nikdo, kdo by se postavil za práva vězněných -- v mnoha případech nevinně jak prokázaly případy těch, kteří už byli propuštěni. Ve zprávě Human Rights Watch se konstatuje, že vláda USA je jedinou zemí na světě, která se snaží o legalizaci mučení. V takové situaci je celosvětové špiclování telekomunikací a internetu jen slabým čajíčkem.

A proto se ptám: je tohle ještě demokracie?

Nebo je to už postdemokracie? A postdemokracie jako forma fašismu. Fašismus také začínal koncentračními tábory bez soudů. A končil plynovými komorami. Ten přicházející by mohl končit jadernou válkou.