Popsal jsem v mém článku pohled na Česko odtud, z Německa, a jako ilustraci rozdílnosti v myšlení jsem poukázal na otázku referenda při rozbití Československa. Zde je Čechoslováky předvedené rozdělení považováno za důkaz národní neschopnosti se sebeorganisovat. Existuje zde zcela jiný pohled na úkol armády v situaci ohrožení celistvosti státu, rozbití státu je tady kvalifikováno jako vlastizrada.

Sám jsem zde obhajoval Československo proti názorům, že se jedná o slepenec, který se rozpadne při prvním nárazu větru. Také jsem tehdy podepsal petici a zúčastnil se demonstrace pod Václavem, abych na konec zjistil, že proti rozbití byli vlastně konsekventně pouze komunisté a praví chaoti.

Český přístup mi tehdy zprostředkovala dojemě jedna dáma z vyšší české společnosti, z Národního shromáždění, která za pochvalného přizvukování a projevů radosti českých přítomných oznámila, že Slováci budou muset hrát při MS v hokeji v poslední skupině. To byla a je ta česká úroveň, která se prezentuje permanentně v české politice a i v evropské otázce, o kterou mi šlo v článku především.

Jestliže bylo tehdy skutečně přes milion lidí pro referendum, nebyl jejich účinek patrný v Česku, natož pozorovatelný ze zahraničí.. Češi prostě drželi hubu a krok, nikdo ani necekl. To je dnes podtrženo ještě tím, jak je v ČR oblíbený Václav Klaus, i tím, jaké má tento člověk postavení, přestože je to osoba, která je hlavně zodpovědná i za tuto ubohost. Vzhledem k tomu, jaké oblibě se Klaus při jeho výkonech v Česku těší, a jakými tirádami je oslavován byzantským stylem v tisku, bych usoudil, že si z toho údajného milionu mnoho lidí schopnost logicky myslet nezachovalo.