Navzdory tomu, že se o sobě snaží šířit aureolu politika bývalého (a současné osobnosti českého politického a kulturního prostředí), určité specifické osobnostní rysy a vystupování vypovídají o tom, že popularita, veřejné mínění a renomé vůbec u něho hrají stále stěžejní roli. S kariérou profesionálního a uznávaného ekonoma je tato pozice nepochybně neslučitelná.

Vrcholná politická dráha totiž život člověka zasahuje mnoha determinantami a zcela potlačuje konfliktní aspekty jiných individuálních aspirací. Pro každého politika je kupříkladu ideálním postavením být zneuznaným opozičníkem. Tedy člověkem, jehož strana je v opozici omylem a je odsouzena se zoufalou bezmocností sledovat počínání svých ideologický rivalů u kormidla, kteří, jak už tomu tak bývá, spějí k definitivnímu historickému znemožnění se. Ještě ideálnější v tomto postavení je pak minimální šance být po obratu postaven na jejich místo(samozřejmě po předcházející bohaté a krátké, bohužel žalostně nedoceněné kariéře) a zároveň být v této vyčleněnosti z aktivní stranické politiky (v pozici nadstranického vrcholného ústavního činitele) triumfálně podpořen i hlasy svých stranických odpůrců v tajném hlasování. To vše náš současný prezident ve své osobě naplňuje.

Taková pozice je pro budování si prorockého renomé jako stvořená. Umírněnou a hodně obecnou kritikou jakéhokoli realizovaného politického počinu vládních stran ZDE se dá vizionářského postavení dosáhnout takřka automaticky, neboť málokteré politické rozhodnutí je v delším časovém horizontu hodnoceno jako absolutně bezchybné. Při takové politické taktice je "retrospektivní prorokování" degradováno na činnost opravdových politických amatérů.

Jistě ale není nutné kritizovat všechno, pak by se nedalo čelit výtce nedostatečného konstruktivismu. Pro politika je samozřejmě axiomatickou poučkou, aby si vybral téma s velkým politickým potenciálem. S takovým diktátem většiny bohužel nic nenaděláme, zvláště, když tak milujeme a ctíme výzkumy veřejných mínění. V tomto ohledu je Václav Klaus takřka neomylným pragmatickým barometrem našich českých potřeb a obav.

I tak si lze potom vysvětlovat třeba jeho euroskeptické postoje. Odráží se v neartikulovaném a obecném strachu z problému integrace Evropy v EU. Tento potenciál je obrovský, protože jde samozřejmě o velice diskutabilní, nejrůzněji diskreditovaný, odvážný politický počin, jehož všemožné implikace nelze v rozumném čase ani postihnout. Takové mé obvinění je jistě zákeřné, ale nepramení z vakua. Odkazování se na ideologii kolektivisticky orientované skupiny ZDE, která stojí na pozadí protlačování systému mezinárodního práva dosud suveréním státům, nebo na jakési internacionalisty, univerzalisty, humanrightisty, evropeisty, je jistě líbivou reakcí na nedospělé paranoidní představy neškoleného občana, konfrontovaného s pověstným leviathanem mezinárodně-právního politického systému.

Snad jen tímto politickým pragmatismem lze obhajovat neurčité narážky na ztrátu evropských národních suverenit nebo třeba povahu fundamentálních lidských práv a svobod. Osobně je považuji v podobě, jakou Václav Klaus zastává, za neudržitelné a pro mě jinak nepochopitelné: "Dnešní přesvědčivé vítězství demokracie a neválečných ambicí ve všech evropských zemích není důsledkem evropanství jako vnějšího faktoru měnícího vývoj uvnitř zemí. Je důsledkem vnitřního vývoje jednotlivých evropských zemí."(k nalezení ZDE, vzhledem k tomu, že jde o výrok tučným fontem, nelze jej jistě brát na lehkou váhu...). Jakoby neexistoval žádný hmatatelný výsledek procesu mezinárodní spolupráce a sbližování práva a politiky. Jako by vše bylo jen výsledkem vnitřního vývoje jednotlivých společností. I kdybych takový postoj jen na okamžik přejal, těžko bych mohl obhajovat tezi, že koncept základních lidských práv, který je koncepčním a filosofickým základem demokracie, by mohl vzniknout v každém jednotlivém státě nezávisle.

Koncept a současný výčet základních lidských práv a svobod považuji, mimo jiné superlativy, za skvělý výkon právně-filosofické abstrakce liberálního myšlení západní společnosti. Představa, že by něco takového vzniklo jinak, než širokou spoluprací na mezinárodní a nadnárodní úrovni, je pro mě směšná. Jak vidmo, alespoň jeden z nás se tedy pořádně nasměje... Z takového uvažování pak pramení i další úvaha V. Klause, že občanská práva jsou produktem ryze jednotlivých států a obecná lidská práva jsou jakýmsi jejich důsledkem a mezinárodním zobecněním a současně, že jsou jakýmsi nedemokraticky vzniklým a zvnějšku vnucovaným normativním systémem.

Dovolím si poznamenat, že Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 ČSFR podepsala až v roce 1991 a Všeobecná deklarace OSN z roku 1948 nemá právní závaznost. Občanská či politická práva, přijímaná v dalších státech byla reakcí na tuto mezinárodní dohodu a bez tohoto stmelovacího počinu by práva garantovaná jednotlivými státy rozhodně nebyla na tak propracované úrovni, na jakou jsme si zvykli.

Současně spolupráce evropských států ukázala, že rozhodování formou mezinárodního práva, tedy systému, kde každý dotčený má právo veta a nemůže být tedy coby rovný subjekt k ničemu donucen, je nutno překonat. Současné rozhodování v Radě EU je proto realizováno formou většinového hlasování, což činí opravdu průlom do mezinárodní suverenity a ospravedlňuje pojmenování EU jako nadnárodního (supranacionálního) společenství. Formálně tedy nelze výrokům o narušení státní suverenity nic vytýkat. Ovšem dělat z této otázky bez dalšího vysvětlení strašáka občanů je dost nezodpovědné a prezidenta nehodné.

Nejen fenomén globalizace ukazuje, že princip absolutní státní svrchovanosti je nadále neudržitelný a sobecký přístup ke společným statkům: lidstvu a zeměkouli. Argumentace, která je ochotná navzdory tomu obhajovat nenarušitelnou suverenitu coby zlaté tele, ovšem existuje na poli ekonomie i politiky. Ekonomie je díky své oborové zaslepenosti ochotna akceptovat například teze Juliana Simona ZDE a jeho obhájců, které mají ideologický potenciál postavit na hlavu veškeré volání ekologicky, environmentalisticky a sociologicky orientovaných lidí po nápravě sobectví lidské kultury vůči Zeměkouli. Krom toho má k problematice vždy pragmatický přístup ekonomické hodnoty všech uvažovaných statků, takže můžeme vyslechnout také argumentaci proti integraci v podobě velikosti transakčních nákladů, Parkinsonových zákonů byrokracie, komparativních mezinárodních výhod a podobně. Politik naproti tomu může být motivován čistě sobeckými zájmy, které mu nedovolí stát se ve vrcholné politické funkci podřízeným, nebo někomu rovným, nebo je prostě vázán preferencemi voličů.

Ekonomie je kromě toho samozřejmým uživatelem práva a právní disciplína je v tomto vysoce konzervativním oborem, který se jen těžko vzdává své opory v nejvyšší právní síle své ústavy. (Pan prezident si nebyl jist překladem slova constituencies, co třeba "volební obvody"? V osobě Václava Klause se spojily všechny tři pohledy a jen tak si dokážu vysvětlit, že se stal tak vášnivým zastáncem populistických tezí o národní suverenitě a národních zájmech.

Evropská unie není zdaleka ideálním společenstvím. Je dítětem svých ekonomických zájmů a potřeb. Pakliže by volný trh a pohyb byl pro ni hodnotou per se, jistě by její dostupnost ostatním státům nepodmiňovala přísnými podmínkami pro členství. Nicméně za každé výhody je třeba adekvátně zaplatit a podřízení se společným regulativům společenství je bohužel nutné pro jeho vlastní efektivní existenci. Až do okamžiku našeho referenda o vstupu jsme mohli takové zásadní úvahy rozvíjet. Nyní jsou však již plané, pokud nejsou konstruktivní směrem k naší politice v rámci legitimních struktur EU. Školácké vzdorování realitě a neadresný negativismus jistě není cestou, jak spoluřídit běh státu.

Nedávná volba do úřadu německého prezidenta opět oživuje debatu o tom, proč je ve vrcholné politice stále více ekonomů. Myslím, že je to velmi příznačný jev, který odkazuje k proměně našich hodnot. Porevoluční sociologické výzkumy poukázaly na klasický jev a sice přesun materiálních hodnot na přednější pozice v individuálních preferencích. Není to jistě nic divného, když můžeme naše základní práva a svobody a jiné existenční náležitosti považovat za zaručenější a lépe hájitelné, zbývá více prostoru pro vlastní seberealizaci. Ovšem ve společnosti, kde se za vše platí a kde je tedy nutno i nevýdělečné a nekomercionalizovatelné aktivity v důsledku s finanční hodnotou tržní ekonomie poměřovat, je přirozeně převažujícím zájmem finanční nezávislost.

Mnozí již sice zapomněli, že finanční nezávislost je skutečnou hodnotou, jelikož člověka (z povahy věci vždy ovšem jen užší skupinu) osvobozuje od existenční tísně a tedy vynucené práce (když si odmyslíme, že "práce je až posledním způsobem, jak peníze získat"...) a nahradili ji spotřební kompeticí. Když už se peníze z role prostředku stávají konečnou hodnotou, nelze na rostoucí prestiž ekonomie pohlížet nikterak udiveně. Pak se může stát, že ekonomie se stane největší společenskou autoritou a nástrojem k řešení problémů. Myslím, že je to stejně patologický jev, jako v případě peněz. Ekonomie je přece pomocná, praktická disciplína, jak dělat věci efektivně a dobře, je tedy jen prostředkem! V naší době se ovšem stává referenčním hodnotovým systémem, jemuž se vše ostatní podřizuje. Nebo je opravdu naším posledním cílem jen národní ekonomický růst, který nám zprostředkovávají obvykle jen absolutní makroekonomické ukazatele, zatímco politický systém nás zdaňováním stále udržuje ve zdravém, penězichtivém zápalu?

Že na to ekonomie nestačí, pochopila již dávno ona samotná. Spojila své síly s právem a jinými vědními obory. Kam se může dostat právo, poměřované ekonomickým faktorem, můžeme sami posoudit třeba na myšlenkách věhlasných ekonomů Ronalda H.Coaseho a Richarda Posnera ZDE. Spojení ekonomie s politikou je však příznačné i pro naše voličské preference; ekonomy si systematicky vybíráme, protože nám slibují to, co nejvíce chceme.

Jsme mladá demokracie, takže se zkrátka musíme obracet o radu k jiným, ale nějakou zkušenost již přeci jen máme. Měli jsme už prezidenta, který odmítal jet na oficiální návštěvu ČLR, která vládne tak, jak vládne. Současný prezident však státnické důvody přehodnotil. Jak? No přeci ekonomicky ZDE.

Jestli chceme posuzovat názory Václava Klause, tak musíme svůj předsudek, nebo lépe řečeno předvědění, obohatit ještě o jeden rozměr - ekonomického prizmatu. Jakkoli se z nich snaží vymanit, zůstává jejich otrokem, tedy politikem a ekonomem. Vzhledem k tomu, že si toho není vědom, škodí svou politikou i literární činností nejen sám sobě.