Nutně se vtírá otázka, kde hledat příčiny. A také to, zda náhodou tento systém neselhává a zda stále větší část obyvatel této země není tímto systémem zklamána. Lidé se bouří a organizují se první nesmělé pokusy o stávky. Pro běžného Čecha jsou to však jenom ti "pitomí odboráři". Nedávno prohlásil v televizním pořadu Krásné ztráty šéfkomentátor MFD Martin Komárek, že nyní "žijeme v normálním světě".

Podívejme se, jak se na tento "normální" svět dívají lidé v zemích, kde s tvrdostí turbokapitalismu mají delší zkušenosti. K tomu píše 4. dubna 2004 v listě Süddeutsche Zeitung Heribert Prantl toto: "Před čtyřiceti lety Evropa povstala za nekonečnou budoucnost, dnes se bouří kvůli nekonečné nejistotě. Statisíce lidí v Berlíně, Římě a Paříži vyšli do ulic, kde od svých vlád žádají snesitelnou míru materiální úrovně. To není laciné politické heslo. To patří k sociálnímu smíru a starost o takovou věc je jednou ze základních úloh jednotlivých států a Evropské unie. Lidé se brání proti reformní politice, kterou považují za jednostrannou a nespravedlivou a která za sebou nechává sociální spoušť. Tímto se konstituuje evropská veřejnost, která odmítá ekonomizaci politiky a veřejného života a projevuje strach z dravého kapitalismu, který požírá pracovní místa a trhá společnost na kusy."

Když politici včas nezareagují na požadavky veřejnosti, budou nově se formující sdružení, spolky nebo strany, z nichž některé mohou mít radikální tendence, rychlejší. A to by mohlo být ve stále víc se etnicky zahušťující Evropě nebezpečné. Neboť mnohonárodnostní útvary se udržují v klidu a pohromadě pouze tehdy, uspokojuje-li ekonomika potřeby všech lidí, kteří jsou ochotni pracovat, a za druhé, jestliže nedochází k národnostnímu útlaku menších států. Nastavení současného politického systému a různé personální unie mezi politiky a byznysmeny, vzrůstající sociální nerovnost a zbídačení společnosti jsou velmi brizantním materiálem, který, pokud nedojde k zásadním změnám ve financování stran, zesílení spolurozhodování občana o veřejných věcech, podpoře sociálních programů, by mohl zvětšenou Evropu rozmetat jako domeček z karet. Míra zklamání a nedůvěry k politickým stranám v průmyslově vyspělých zemích je překvapující.

Například cambridgeská ekonomka Noreena Hertzová uvádí v knize Plíživý převrat, že podle výsledků průzkumu Gallupova ústavu se v Anglii snížilo procento lidí, kteří mají "velkou důvěru" nebo "dost velkou důvěru" v parlament z 54 % na 10 %. Ve Spojených státech hodnotilo v roce 1997 pouze 14 % občanů poctivost a etické zásady kongresmanů kategorií "vysoký" nebo "velmi vysoký" a průzkum veřejného mínění ve Francii prokázal, že 60 % Francouzů "nemá důvěru" v politické strany.( str. 123)

Vezmeme-li si pod lupu ekonomické výsledky volnotržního kapitalismu posledních dvaceti let, ani tam není bilance v sociální oblasti nijak povzbudivá. I přes nebývalý boom 90. let, kdy došlo k obrovskému nárůstu produktu, je jeho přerozdělení víc než zarážející. Noreena Hertzová uvádí v Plíživém převratu, že "za minulých dvacet let připadlo v Americe horním 20 procentům rodin téměř 97 % z celkového navýšení příjmů...v letech 1979-96 vzrostl průměrný příjem horních pěti procent mužských zaměstnanců o 4 %, zatímco u dolní pětiny obyvatelstva došlo k poklesu o 44 %. Počet domácností, které musely vyjít s méně než průměrnou mzdou, v Británii vzrostl v letech 1994-2000 o 1,3 milionu na 14 milionu lidí, tedy více než o polovinu oproti začátku 80. let."( str. 58) K tomu je namístě ještě jednou citovat Heriberta Prantla ze Süddeutsche Zeitung: "Politická unie je daleko, a Sociální unie ještě dále. Pokud má ale Evropa mít budoucnost, pak pouze jako solidární a demokratický reformní projekt, který lidem vrátí naději v základní sociální jistoty."

Bude tedy záležet na prozíravosti a moudrosti politiků s byznysmeny, jestli budou ochotni spravedlivějším rozdělením příslovečného koláče zachránit sociální smír ve společnosti, anebo jestli racionalizaci a globalizaci poženou na ostří nože a vytvoří podhoubí pro radikalizaci společnosti. Jistý obrat by bylo možné očekávat od volby Johna Kerryho prezidentem USA, ale i tam je namístě zdrženlivý optimismus.