Před patnácti lety byla řada lidí, včetně mě přesvědčena, že by se měla záležitost kolem odsunu Němců po válce ukončit důstojnou omluvou z české strany. Představovali jsme si to tak, že mužně přiznáme, že při odsunu nebylo všechno z české strany "košer", načež si s Němci padneme do náruče na věky věků... Vycházeli jsme z představy, o které si - přes všechno, co se potom stalo - myslím, že byla tehdy správná. Že totiž Němci vzali jako fakt, že jejich poválečné utrpení bylo způsobeno tím, co za války buď sami, nebo rukama svých volených zástupců dělali.

Specielně "sudetští" Němci že si pamatují, že vše začalo tehdy, když jako hlupáci "skočili na špek" nestydaté velkoněmecké propagandě. Pak přišel listopad 1989 a myšlenka o omluvě byla vyslovena nahlas. Na příčiny toho, co se stalo potom, budu částečně usuzovat z důsledků. Protože fakta jsou dostatečně známa, neměl by čtenář mít potíže odlišit je od mých dedukcí.

Zareagovaly dvě skupiny lidí: Jednak poslední nesmiřitelní, na které, jak si dosud myslím, se v té době zbytek národa díval jako na skupinu mile potřeštěných staříků, no a lidé, kterým rozum zafungoval jako kalkulačka: "Češi rozdávají plnými hrstmi, co komunisti nashromáždili. Hloupej, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Žádost o restituci sudetského majetku je skvělá záminka."

Protože tato druhá skupina má peníze a tím i moc a možnosti, byly na Českou republiku vzneseny nestydaté požadavky a zároveň začalo masírování německého, rakouského a vlastně i světového veřejného mínění. Západní politici a propagandisté využili tahanici kolem "Benešových dekretů" k nastolení zástupného problému za domácí hospodářskou i politickou krizi.

Mimochodem: Tady se ukázala malost trpaslíků, kteří se, ruku v ruce s trpaslíky, ovládnuvšími média, dostali u nás během velice krátké doby po převratu k moci. Na "sudetské" požadavky byla a je jen jedna přiměřená odpověď: "Ale ale, pánové a dámy. Jestliže mi někdo nabídne usmíření, pokud mu dám tohle a támhleto a přiznám se k něčemu, co jsem nikdy neudělal, pak je v celém vesmíru jen jedno místo, kam takového člověka poslat. Je to místo, kam sice nikdo nechodí, ale často tam někdo někomu leze. A to tedy my vám dělat nebudeme."

Změna veřejného mínění v Německu a Rakousku během několika let je velmi nápadná. Zatímco v začátcích celé akce němečtí návštěvníci v ČR rozpačitě vysvětlovali, že jde o akci malé, ale hlučné skupinky, která nemá nikde podporu, dnes tam patří podpora sudetoněmeckých požadavků k politické kultuře. Opravdu si nemyslím, že Němci jsou národ, dědičně zatížený snem o herrenvolku, ani jinou podobnou hloupost, jaké se dnes ledaskde objevují.

Jsem přesvědčen, že žádný národ nedokáže dlouho odolávat propagandě, která mu zdánlivě důvěryhodně tvrdí: "jkste lepší než jiní, kteří vás přesto utiskují a upírají vám, co vám patří." To je propaganda, která ve třicátých letech oklamala občany ČSR německé národnosti a kterou o sedmdesát let později znovu "spolkli i s háčkem". A věřím, že je to právě tento typ propagandy, který je prvním kořenem všech etnických bouří všude na světě. Druhý kořen jsou ti, kteří chtějí lovit v kalných vodách a poskytnou nacionalistům peníze.