Není nic tak nespravedlivého a ošklivého, jako když se sdělovací prostředky v Británii promění ze soudce a z poroty v hysterický lynčující dav a pronásledují pak nějakou nešťastnou oběť. Dokud se sami nestanete terčem takové hysterie, kdy vás všichni odsuzují a nikdo se vůbec nesnaží zjistit fakta, nebudete schopni si představit, jaké to je.

Účelem zaujatých soudů není odhalit pravdu. Ani, jak se zdá, pravdu nehledají parlamentní výbory - ty usilují jen o sebereklamu. Jestli přinese smrt dr. Kellyho - člověka pozoruhodným způsobem občansky uvědomělého - něco pozitivního, měla by vyvolat zamyšlení nad tím, jak se zachází s těmi lidmi, kteří se náhodou nebo záměrně octnou v ostré pozornosti sdělovacích prostředků.

Musíme také využít této tragédie, abychom změnili jedovaté vztahy mezi politiky a sdělovacími prostředky. Tyto vztahy nikdy nebyly horší a takhle to dál nepůjde. Politikové jednají vůči médiím defenzívně, podezřívavě a vyhýbavě. Novináři jsou dnes agresivnější, cyničtější a osobnější než kdy předtím. Všichni si navzájem ostře konkurují a často jim vůbec nejde o zjišťování pravdy. Důsledkem toho je, že se veřejnost nedoví, co a proč kdo dělá jejich jménem a co to pro ně znamená.

Až si tohle přečtou někteří novináři, sáhnou po svých počítačových klávesnicích ve snaze odmítnout veškeré pokusy bránit vládu a praxi jejího hlavního manažera pro komunikace, Alastaira Campbella. Jeho agresivní a neúnavná obhajoba vlády se nemusí všem líbit. Nejvíce se jeho způsob práce nelíbí politickým oponentům vlády, protože je Campbell nejprofesionálnějším a nejefektivnějším členem labouristické pretoriánské gardy. Avšak má nárok na to, aby se s ním jednalo poctivě a férově, už proto, že podle mého názoru vedla ke konfliktu mezi vládou a hlavní britskou veřejnoprávní rozhlasovou a televizní stanicí právě posedlost BBC s jeho osobou - což mělo takové výsledky, jichž jsme nyní svědky.

Campbell není žádný anděl a umí dělat sám chyby, jak sám dobře vím. Avšak posedlost BBC s Campbellem a její touha ho "porazit" za každou cenu zavedla BBC k dvěma vážným a škodlivým chybám v jejím úsudku. První chybou bylo, že BBC reagovala nepřiměřeně, když ji Campbell obvinil, že lže, poté, co publikovala své falešné tvrzení, že Campbell "zdramatizoval" oficiální zprávu o Iráku ze září 2002.

Někdy můžete něco odvysílat chybně, aniž byste při tom nutně lhali, a Campbellův jazyyk, i když byl za daných okolností pochopitelný, byl nicméně příliš silný. BBC se dostala do slepé uličky a rozhodla se proměnit vyřešitelné neshody v úpornou bitvu, v níž se mělo bojovat o její čest a o její novinářskou nezávislost, bez ohledu na to, zda původní reportáž byla či nebyla pravdivá.

Dávno předtím, než věci dospěly do tohoto bodu, byla zjištěna fakta. Předseda Společného [vládního] výboru pro rozvědku a šéf MI6 byly ochotni podpořit Campbella a BBC měla přiznat pravdu. Celá věc by okamžitě utichla. Namísto toho BBC dál opakovala své výroky a cíle útoků BBC neměly jinou alternativu než se bránit.

Pak učinila BBC svou druhou chybu. Trvala na to, že lze vyslovit všeobecný, záporný verdikt ohledně Campbellovy role, i když třeba určitý konkrétní detail nebyl správný. Tím všeobecným verdiktem mělo být, že vzhledem k tomu, že se Campbell podílel na přípravě této vládní zprávy - což je konec konců jeho práce - musel její obsah ovlivnit a to vedlo k přehánění jejího obsahu. Jinými slovy, všeobecný verdikt ospravedlňuje v případě Campbella jeho konkrétní odsouzení.

Avšak i když mnohé deníky skutečně pracují na základě takovýchto dohadů, není to žurnalistická práce takové kvality, jakou by bylo možno vysílat v BBC. Avšak i když toto nyní řeknete šéfům BBC, odpovědí vám, že není kouře bez ohýnku, i když ten kouř vytvořil jejich vlastní reportér. Jinými slovy, BBC tvrdí, že když vláda poskytne správu nad nějakou věcnou analýzou "vládnímu propagandistovi", obsah té analýzy bude pochybený, bez ohledu na to, kdo svědčí o opaku.

To prostě není přijatelné. Vedlo to k tomu, že riskují generální ředitel BBC a předseda správní rady BBC svou pověst ohledně reportáže, o níž se ukázalo, že je nepravdivá, a jejímž autorem je novinář, kterého mnozí uvnitř BBC považují za kontroverzního, ať už o něm na veřejnosti říkají cokoliv.

Faktem je, že tento novinář, Andrew Gilligan, přesvědčil své nadřízené, že jeho jediným zdrojem byl čelný činitel rozvědky a málokdo si nyní myslí, že tomu tak skutečně bylo. Dr. Kelly byl vědec, nikoliv špion, a když řekl poslancům v parlamentě, že nebyl zdrojem BBC, poslanci mu měli řádně rozumět, že nebyl zdrojem toho, co Gilligan odvysílal od Campbellovi. Gilligan měl mít tolik odvahy, a by přiznal, že nemá žádný jiný zdroj pro své ústřední tvrzení a že zkreslil to, co mu bylo řečeno, aby to odpovídalo jeho vlastním předsudkům. Z tohoto šokujícího stavu událostí musí vyplynout něco dobrého. Poučením pro vládu je - i pro tuto obzvláště všemocnou vládu - že bude nesmírně intenzivně usilovat o to, aby vždy jednala se sdělovacími prostředky a zejména s BBC se skrupulózní pravdivostí.

Problémem pro BBC v této věci je otázka správy, nikoliv nezávislosti. Zaujatost pro vlastní věc nikdy nesmí být důležitější než pravda. BBC není lobbistická organizace, financovaná z veřejných prostředků. Někdo z vedení BBC měl zasáhnout a tiše zamezit tomuto vyjadřování subjektivních názorů o Iráku.

Veřejnost ovšem má právo očekávat lepší zacházení z obou stran. Zlá vůle, která v současnosti charakterizuje vztah mezi médii a politiky, vede k tomu, že se lidé odvracejí od politiky a to ochromuje naši demokracii. Všechno v Británii se řeší otevřeně konfliktním způsobem, od soudů až po parlament, i odborové vztahy. Je to dobré divadlo, ale vede to k pozitivním výsledkům? V tomto případě zřejmě nikoliv.