Je to trošku jako jednoho rána se probudit a zjistit, že ze všech ulic jsou již dálnice, jenže vy rádi chodíte pěšky. Je to trošku jako ptát se někoho na cestu a předem vědět, že vám neporadí opačný směr, nebude vás ignorovat, ale prostě a obyčejně se vám vysměje. Jsem mladý člověk, ale upřímně řečeno, jsem v temném bludišti, kde neustále narážím na stěny nebo na hloupé lidi, a nemám nejmenší tušení kam dál.

Na každém rohu narážím na hloupé ignoranty, čtou si v tom temném labyrintu ve světle dodělávající baterky nějakou levnou detektivku. Zeptám se, ale oni ani nehnou obočím. Nikdy pro vás nic neudělají, vždycky se na vás vykašlou. Slyšel jsem jednoho člověka vyprávět, jak viděl v parčíku nějakého divně se klátícího starého člověka, posedával tam, pak se zhroutil. Prý utekl z blízké nemocnice, hlupák. Nikdo se ho nešel zeptat, co mu je. Nikdo mu nepomohl. Zemřel. Toho člověka, co to vypráví, znám. S úsměvem to teď dává k dobru jako "historku z natáčení." Hnusné.

Narážím i na lidi nesmírně apatické, ke všemu. Čekají tam v tom temném bludišti kdesi uprostřed chodeb, čekají až je tam někdo najde a pomůže jim ven. Mají vznešené ideály o tom, co všechno budou dělat, až budou jednou venku. Chtějí změnit svět ... až bude vhodná příležitost ... zatím tam budou stát.

Jednou jedné dívce povídám: "Víš, já miluju lidi, které něco fakt baví, co jsou do něčeho doopravdy zažraní. Ti pak nemusí myslet na politiku, nebo na ty hlupáky všude kolem, když se zrovna zabývají svým koníčkem. To jsou pozoruhodní lidé." Ona se na chvilku zarazí, podívá se na zem, podívá se na oblohu a nahlas přemýšlí: "Hm, když já nevím co třeba mě baví ... co mě baví? ... já vlastně nevím, co mě baví." Otazník zůstává viset v jejích jinak nádherných očích. Smutné.

Často potkávám lidi, co se chtějí pomstít. Pomstít za to, že se dnes špatně vyspali, za to, že dnes viděli někoho s jinou barvu kůže, za to, že nesvítí sluníčko nebo že jim někdo zasedl místo v tramvaji.

Stojím tak večer s autem na semaforu, vedle mne bílý peugeot a za ním nějaký žigulík, rodinka s dětmi. Peugeot se agresivně rozjede dopředu [on jede na červenou?], prudce brzdí, dává zpátečku, bouchne to přímo do žigulíku [bože...], vyděšený otec kousek couvne, ale nemá kam, situace se opakuje. Naštěstí naskočí zelená a obě auta se rozjíždí jiným směrem. Primitivní.

Potkávám lidi arogantní, bez srdce. Ti lidé mají na všechno jasný názor a když chcete něco říci, smějí se vám. Fungují jak automaty, a nejlépe předprogramované. Na každém rohu se otočí vždy doprava, když je potkáte, posvítí vám do očí a začnou se chechtat.

"Co si myslis Monika, preco ta dali rodicia do Detskeho domova?
                                                        [PRETOZE IM SRDCE STVRDLO NA ROZUM]
(baculate dievcatko sa zarazi v modrych ockach sa jej na chvilu
mihne tien nepochopitelnej hrozy ...)

Kupili mi medvedika ... aha ... pozrite!

A mas ho rada?
                                 [NEMAM]
Mam ...
                                [MAS PRAVDU ...]

"

cZert, z jednoho z jimi hacknutych webu

Také narážím na poučovače. Pořád vám říkají, co je pro vás lepší, každý něco jiného a každému je to vlastně jedno, co vám říká. Povýšili samotný akt učení nad jeho obsah.

Jakýsi cynik zvedne ruku a ptá se: "Paní profesorko, k čemu je dobré nebo důležité tohle vědět?" [konečně někdo našel odvahu, vždy» to co pořád dokolečka opakuje není ten předmět, který je napsaný v rozvrhu]. Učitelka samozřejmě ví, co odpovědět: "Podívejte, stejně to budete potřebovat k maturitě." Ubohé.

Nejhorší na tom je, že spousta lidí tu v té tmě působí jako křoví. Člověk se někam chce vydat, ale zjiš»uje, jak je nesmírně obtížné se mezi nimi stále prodírat. Jejich implicitní odpověď na každou otázku je "Ne". Zeptáte se jestli pět a pět je deset a dostanete standardní odpověď, "Je mi líto, ale s tím vám opravdu pomoci nemohu." Potřebujete jednoduchou věc, ale nejde to. Asi tak jako ve vodě je těžké udělat krok vpřed. Ať chcete jít kamkoliv, pořád narážíte na tento nesmírný odpor "lidí křoví".

Nevím, jak ten noční rozhovor vypadal, vím jen výsledek, ale muselo to být nějak takto: "Dobrý den, potřebujeme sanitku, má leukémii a udělalo se mu hodně špatně, může to být kritické." A ze sluchátka se ozývá: "Lituji, to nepůjde, pokud je při vědomí. Dopravte se sem sami." Křoví. Chcete někomu pomoci, ale odpor prostředí je příliš velký. Je tam příliš velké tření. Prostě to nejde. V nemocnici zemřel.

Ono to tak ale asi má být. Tahle sobeckost, netečnost k ostatním, snaha za každou cenu říkat "ne", pořád někomu v něčem bránit nebo se mu za to alespoň vysmívat, to se dnes nosí. Každý, kdo se pokusí zachovat se jinak je za idiota, dneska dost dobře nejde chovat se jinak a přežít to ve zdraví. Tenhle odpor prostředí, tohle tření, se kterým se člověk setkává pokaždé, když se snaží dělat něco dobrého, a výsměch ostatních, ano, ten je důležitý, to je pro obyčejného člověka často moc na to, aby je mohl nějak překonat. Na světě je příliš mnoho blbců. Ta bariéra je příliš vysoko. Nenávidím bariéry, nikdy jsem neměl rád zámky ani jiné umělé překážky. Jsem ale v menšině a lidé se asi nezmění, i když by stačilo jen tak málo.

V jistém smyslu cítím beznaděj.