Návrh zákona má dva základní okruhy problémů a nedostatků. Prvním jsou jakési "politické" problémy, které se dotýkají vůbec pojetí práva na shromažďování, které je jinak garantováno Ústavou, druhý, podstatný okruh problémů, se týká legislativních nedostatků a chyb, kterými se návrh zákona jen hemží.

Pokud jde o první okruh problémů, pak lze za největší nedostatek považovat nedostatek vlády, aby veškerá shromáždění byla ohlašována nejen 7 dní předem, ale ještě 7 pracovních dnů předem, což je lhůta, která nemá obdoby nejen v právu kdykoliv na území ČR, ale i kdekoliv v Evropě. V době elektronických médií, v době technické vybavenosti státní správy, všemožných registrů a dalších podkladů, do kterých může státní správa kdykoliv nahlížet a které má k dispozici, nelze sedmidenní lhůtu pro ohlášení jakéhokoliv shromáždění považovat za nic jiného, než byrokratickou zvůli, která má ústavní právo občanů co nejvíce znepříjemnit, ne-li znemožnit. Navíc lhůtu počítanou podle "pracovních dnů", kteréžto počítání lhůt nemá v našem právu obdoby!

Dalším požadavkem je absolutní odpovědnost svolavatele za průběh shromáždění. I když nepochybně potřebujeme úpravu nynějšího shromažďovacího práva, která by zvýšila povinnosti svolavatele shromáždění, stanovení absolutní odpovědnosti svolavatele na průběh shromáždění znamená dvě věci: jednak suspendace obecné povinnosti policie zajišťovat veřejný pořádek, a to i na shromáždění občanů, a jednak možnost kterékoliv osoby znemožnit pokojné shromáždění úmyslným vyvoláním incidentu. Spíše kuriózním problémem je v zákoně stanovená povinnost svolavatele "po skončení shromáždění zajistit úklid místa konání shromáždění a trasy průvodu". Nejenže tato povinnnost není vyžadována od hokejových nebo fotbalových fanoušků oslavujících bývalá vítězství našeho mužstva, nebo účastníků silvestrovských oslav na Václavském náměstí, ale jako advokát bych se mohl jen těšit na spory o to, v jakém stavu bylo veřejné prostranství před shromážděním, zda odpadky na místě ležely před shromážděním nebo až po jeho skončení.

Jistě se lze vážně zamyslet nad zákazem konání shromáždění v okruhu sto metrů od zákonodárných sborů. Na straně jedné je jistě legitimní požadavek na to, aby zákonodárné sbory jednaly se svobodnou vůlí bez nátlaku účastníků demonstrace (pak ovšem je třeba zákaz omezit na budovy, ve kterých zákonodárný sbor právě zasedá, nikoliv stanovit zákaz demostrací před prázdnými budovamy), na straně druhé je stejně tak legitimní otázka, z jakého důvodu by měla být prohlubována propast mezi zákonodárci a voliči, proč by se nemohli občané shromáždit před zákonodárným sborem, jehož členy zvolili.

Za stávajícího zákona č. 84/1990 Sb. je převzato ustanovení, které znemožňuje shromáždění v místě, kde by bylo omezení dopravy a zásobování, v závažném rozporu se zájmy obyvatel, a toto ust. dále rozšířeno o zákaz shromáždění tam, kde by "bránilo v provozu obecně prospěšného zařízení". I dnešní úprava je předmětem kritiky, neboť poskytuje široký prostor pro volnou úvahu úředníka (lze si vůbec představit jakékoliv shromáždění, které by nevyvolalo omezení dopravy a možnost zásobování?), pak rozšíření možnosti zákazu tam, kde by bylo bráněno v provozu obecně prospěšného zařízení, nikterak v zákoně nedefinovaného, pak činí volnou úvahu úředníka téměř bezbřehou. Je pozoruhodné, že nikdo nebrání již zmíněným oslavám úspěchů našich sportovců, při kterých nepochybně je bráněno v dopravě i zásobování, že např. pražský magistrát přes protesty místních obyvatel hodlal na Staroměstském nám. istalovat obří obrazovky při Olympijských hrách u příležitosti společných oslav, marně očekávaných úspěchů našich hokejistů, aniž by shora zákonná omezení shromáždění nebo protest tam bydlících občanů, již dnes bral v úvahu.

Mnoho stránek by zabral výčet legislativních nedostatků zákona. Tak již v § 1 tohot zákona se hovoří o tom, že zákon upravuje práva a povinnosti "svolatelů, účastníků, a správních úřadů". V zákoně je však celá řada úkolů, práv a povinností uložena obcím, které však nejsou ani účastníkem, ani svolavatelem, ale samozřejmě ani správním úřadem. Zákon na mnoha místech střídavě používá termín "činnost státních orgánů" nebo "úkoly těchto orgánů" přesto, že relevantní zákony hovoří o "působnosti" těchto orgánů. Zákon používá termín "pověřený obecný úřad obce s rozšířenou působností" přesto, že zákon č. 128/2000 Sb. o obcích používá termín "obecní úřad obce s rozšířenou působností", atd. atd.

Celou problematiku shromažďovacího práva shrnul ústavně právní výbor na své schůzi dne 27. 2. 2002 takto: Návrh zákona je zcela nepřijatelný a je třeba na něj rychle zapomenout. Je třeba urychleně připravit novelu stávajícího zákona, ve které budou upraveny ty části zákona, které je na základě dosavadních zkušenností potřeba změnit (např. povinnost účastníků shromáždění nezakrývat obličeje), ale k novému zákonu, který by problematiku nově upravil, není žádný důvod.

Chápu, že průběh některých demonstrací v minulém období, např. při zasedání MMF, které se příliš zvládnout nepodařilo, vede úředníky správních orgánů k úvahám o nutnosti omezit shromažďovací právo občanů, resp. podřídit je administrativním a zákonným omezením. Tato cesta je však nepřijatelná. Vedla by totiž jen k tomu, že by šikováni byli svolavatelé a účastníci pokojných shromáždění, zatímco proti těm, kteří jsou rozhodnutí dopouštět se trestných činů, ničit majetek a nerespektovat jakýkoliv zákon, by i tento zákon byl zcela neúčinný. Nenahrazujme povinnosti policie bránit a chránit majetek občanů a veřejný pořádek zákonem, který by práva občanů omezil. Je jistě nejen u nás, ale obecně ve světě vážným problémem, jak naložit, a to pokud jde o právo shromažďovací, s těmi, kteří používají politická zdůvodnění a politická krytí k teroristickému chování. Degradace ústavních práv občanů však cestou k vyřešení tohoto problému určitě není.

(Autor je poslancem PSP ČR za ČSSD)