21. 5. 2007
Vstup jen pro bíléRáno se mi stala taková věc. Na parkovišti před hypermarketem mne zastavil muž a poprosil mne, jestli bych mu mohl koupit teplou sekanou a tři rohlíky. Na můj udivený pohled mi řekl, že ho nepustili dovnitř, aby si to mohl koupit sám. Bodyguard ho vyhodil ven. Ten muž byl bezdomovec. Bylo to na něm vidět, jeho oblečení bylo zmuchlané, ale nebyl vysloveně špinavý. Na kalhotách měl skobu, jak někde zachytil o hřebík. Byl zarostlý a neučesaný. Ale měl peníze na svůj nákup. Koupil jsem mu to jídlo a dal se s ním do řeči. Dozvěděl jsem se jeho příběh. Ztratil práci po bankrotu jeho firmy, kde pracoval třicet let. Firmu, existující a prosperující více než 50 let, vytuneloval nový majitel. Novou práci nemohl dlouho najít. Nakonec ho manželka vyhodila z bytu a děti se k němu nehlásí. Zůstal na ulici. Banální příběh dnešních dnů. Před podobným osudem chrání mnoho lidí jen to, že ještě mají práci. Problém je však jinde. Kde to žijeme, že nás nepustí do obchodu, abychom si mohli koupit jídlo? |
Kdo rozhodl, aby bodyguard před supermarketem lustroval potenciální návštěvníky a rozhodoval, koho pustí a koho ne. Rozhodl se sám, nebo jednal podle příkazů šéfa? Dostal jeho šéf pokyny od majitelů hypermarketu? Nevím, když jsem se to snažil zjistit, nikdo se se mnou nechtěl o tom bavit. Z hypermarketu mi vzkázali, že to není jejich věc, nýbrž je to v kompetenci velitele bodyguardů. Ten se se mnou odmítl o tom bavit. V novinách a v článcích by se neměla dělat reklama. Myslím, že v našem případě bychom mohli udělat výjimku. Stalo se to před supermarketem Olympia v Plzni a obchod, do kterého toho muže nevpustili, byla Hypernova. Před nedávnem v jednom článku pan Bláha napsal, že už se těší, až budou lidi chcípat na prahu nemocnic. Doba už pokročila. Lidé už budou chcípat i na prahu samoobsluh. Chcete chleba? Vstup jen pro bílé v obleku od Versaceho. Když na to nemáte, máte smůlu. Nepatříte do naší úspěšné společnosti. V naší společnosti se musí postarat každý sám o sebe, jak nám vzkazuje pán z Hradu. Kdo na to nemá, má smůlu. Chudí jsou neúspěšní. Zatím nepouštíme chudé do samoobsluhy. Vládnoucí liberalismus nám hlásá -- "jsem to, co mám". Tato eticky nepřijatelná teze je do značné míry pravdivá: v kapitalistické společnosti "nemít" může znamenat "nebýt". Od toho je jen krůček k tomu, aby někdo řekl : zabíjejme chudé! Samozřejmě - ne všechny a ne najednou. Musí jich zůstat dost na práci. Ale je potřeba je zabíjet postupně, po částech. Ti, co přežijí každé další kolo "selekce", budou doufat, že se zachrání i v dalším kole. Když budou kvůli tomu muset makat jako diví, tak to udělají. Naděje udělá z chudých neúspěšné. Chudí mají hloupou tendenci se bouřit, neúspěšní jsou moudřejší (a užitečnější), chtějí se stát úspěšnými. I kdyby jen úspěšnějšími slouhy. Naše společnost zatím nevraždí své chudé nepřátele. Za prvé je potřebují, za druhé ještě na to není připravená doba. Proto zabíjejí jen psychologicky. Skutečně, zabíjejte chudé, přesvědčte je, že jsou jen neúspěšní. Jednou by se mohlo stát, že se začnou nepříjemně ptát "proč". Proč jsou chudí. Začne je štvát svět, ve kterém slovo trh přemění i hromadnou vraždu za následek nesolventnosti, ve kterém je život zboží jako každé jiné. Ve kterém je utrpení jen osobním neúspěchem. Netvrdím, že je správné chudé zabíjet -- je to efektivní. A efektivita je modla moderní doby. Západní průmyslová společnost začíná mít problémy. Výroba se stěhuje na východ. Armáda nezaměstnaných se každým rokem rozšiřuje. Ve všech zemích přibývá lidí, kteří nejsou schopni již mnoho let najít práci. Stoupající produktivita vyrábí kromě zboží další nezaměstnané. Ti nemají prostředky, aby mohli kupovat zboží, které vyrábí stále menší množství lidí. To nutí k omezování výroby a dalšímu propouštění. To všechno roztáčí kolotoč nezaměstnanosti, ze kterého nelze vyskočit. Má tato situace řešení? Jak dlouho bude trvat než někdo řekne: zabíjejte chudé!! |