25. 3. 2013 / Jan Čulík
Ve věku 93 let zemřel jeden z nejzajímavějších představitelů Pražského jara 1968, tehdejší československý ministr školství a favorit studentů na volbu prezidenta v březnu 1968, Čestmír Císař. Muvíme-li o nutnosti projektu kulturní diplomacie v souvislosti s tím, jak dokonale to uměli nejvyšší představitelé meziválečné Československé republiky (Masaryk, Štefánik), musím se zmínit o svém prvním osobním setkání s Čestmírem Císařem, o němž píšu v této recenzi z r. 2005 níže, poznamenává Jan Čulík. Bylo to na litoměřickém Salonu kritického myšlení, který pořádal pod záštitou někdejšího ministra kultury Pavla Dostála (kdeže jsou ty časy, že by ministr kultury ČR podporoval kritické myšlení!!). Během diskuse tam vystoupil vysoký, přesvědčivě vystupující muž s krátkým sestřihem vlasů. Postavil se a přednesl spatra asi desetiminutový příspěvek. Byl dokonale rozmyšlený a strukturovaný. Čestmír Císař uměl myslet a mluvit. Byl to gentleman francouzského stylu. Byl totiž absolventem střední školy v Dijonu, jedné z první mezinárodní školské výměny, kterou v meziválečném období měla Československá republika. Uvědomil jsem si, jak obrovský prospěch měla pro českou společnost tato kulturní diplomacie. Čestmír Císař byla vynikající osobnost.
Níže publikujeme znovu recenzi Císařových pamětí z r. 2005.
Prominuli jsme jako národ českým zběsilcům jejich zločiny po osvobození 1945, a to ve jménu dějinného šílenství druhé světové války. Přišly další hříchy a neštěstí v podobě nezákonných procesů a justičních vražd, páchaných ne nějakou zdivočelou pouliční cháskou, nýbrž lidmi nárokujícími si úctu představitelů státu. Opět nastalo - po deliriu souhlasu s krutými rozsudky - dlouhé mlčení, vystřídané jen váhavým napravováním křivd a škod. Ještě nebyl morálně obrodný proces s rehabilitacemi nevinně odsouzených zcela dokončen a již tu bylo nové bezpráví, opět z popudu "úctyhodných" činitelů. Ve jménu tzv. normalizace se rozpoutal rozsáhlý kádrový masakr, který postihl statisíce lidí. A zase dlouhé mlčení, tentokrát pro jistotu oficiálně střežené a při narušení přísně trestané. Po převratu v listopadu 1989 jsme chtěli být jiní než "oni", tj. svržení autoritáři, avšak zase zvítězili hluční mstitelé nad rozumnou většinou a začalo se lustrovat, restituovat, proškrtávat dějiny. Chtělo by se volat: Národe český, jak dlouho ještě budeš snášet tento stav?
Čestmír Císař: Paměti. Nejen o zákulisí Pražského jara. Praha, Sin Con, 2005, U Libeňského pivovaru 10, Praha 8. 1284 stran. 799 Kč. ISBN80-86718-53-0
S Čestmírem Císařem jsem se poprvé osobně setkal na letošním Salonu kritického myšlení, který se konal v květnu v Litoměřicích. Zasáhl tam z obecenstva velmi vzdělaným způsobem - jako člověk s překvapivě uvážlivou inteligencí a širokým rozhledem, spatra, do diskuse o politice a kultuře. Asi špatně umím lidem odhadovat věk: přišlo mi, že mu může být tak kolem sedmdesátky. Samozřejmě, nemůže: Čestmír Císař byl výrazným protagonistou Pražského jara v roce 1968, a tak jsem zjistil, že se narodil v roce 1920 - letos mu bylo pětaosmdesát let.