23. 11. 2012 / Jan Čulík
Je užitečné slyšet o exekucích také názory od praktiků z druhé strany, od autora článku
Na co se při kritice exekucí zapomíná i např. od Stanislava Křečka. Oba si pochvalují, že systém exekucí, jak je vymezuje zákon, je v podstatě v pořádku, pokud dochází k nespravedlnostem, je jich údajně jen minimum, a země potřebuje účinný prostředek proti neplatičům.
Obávám se, že tito lidé naprosto nemají představu, jak odlišná je právní kultura západních zemí. V rozvinutých demokraciích se uznává, že finanční služby mohou být brutálně zneužity proti velké části obyvatelstva, a proto tam existuje rozvinutá kultura záruk a ochran, aby k takovému brutálnímu zneužívání lidí nemohlo docházet. Ono prostě nestačí říct, jak to uvádí autor článku "Na co se při kritice exekucí zapomíná", že občan má povinnost nedělat opomenutí a chyby - jinak prostě bude postižen statisícovými exekucemi. Kam se poděla zásada férovosti a přiměřenosti? Jak je možné, že české soudy tuto zásadu, jak se zdá vůbec nevnímají?
Nemám v této chvíli čas překládat rozsáhlé britské dokumenty. Jen bych pro začátek upozornil na existenci široké informační kampaně, jejímž účelem je zajistit ochranu občanů před exekutorským vydíráním. Uvádím odkazy na dva dokumenty, první z nich je šestašedesátistránkový (!) soubor předpisů pro vymáhání dluhů, dokument, který vydal britský Office of Fair Trading, vládní Úřad pro férové podnikání, a který varuje, co vymahači dluhů nesmějí dělat:
ZDE ZDE
Provozuje česká vláda také Úřad pro spravedlivé obchodování, který by zamezoval neférovým excesům při podnikání?
Stránky pro ochranu občanů před exekutory a přesná definice občanských práv jsou ZDE ZDE. Povšimněte si například, že britský zákon nedovoluje exekutorům účtovat za vymáhání dluhu honorář vyšší, než je dluh samotný. Kdyby tento princip existoval v ČR, problém by byl vyřešen.
Často se v ČR kritizuje, že podstatou problému je, že se z exekutorství stal soukromý byznys. I v Británii fungují exekutoři jako soukromé firmy, přesto tam však nedochází k excesům jako v ČR. Sektor je přísně regulován.
Argument, že na Západě je jiná kultura a že Češi jsou nevycválaný národ, proti nimž je nutno používat tvrdých zákonů, těžko obstojí u mezinárodních institucí. V Británii jsou například daleko větší sociální rozdíly než v ČR. Odhaduji, že přibližně 20 procent britského obyvatelstva, bez ohledu na barvu kůže, tvoří tzv. "underclass", lidi, kteří žijí velmi podobným způsobem, jak v ČR žijí někteří Romové. Vzpomínám na šokující zážitky studentů z České republiky, kteří se po příjezdu do Británie setkal s tak hlubokou chudobou, nevědomostí a primitivismem, jaký v ČR nikdy nezažili. Přesto i tyto lidi zákony chrání. Je to spravedlivé.
Nejsem právník, ale argumentuji, že nedodržování principů spravedlnosti by mělo být žalovatelné u Evropského soudu pro lidská práva. Pikantní je, že zrovna v tuto chvíli Británie bojuje s rozhodnutím tohoto soudu, že občané odsouzení do vězení, musejí mít právo účastnit se voleb. Obdobně jako je tomu v případě české exekutorské kultury, Británie protestuje a hájí se "britskými specifiky" - prostě nechce volební právo vězňům dát. Tuto kauzu však ostudně prohraje.
Platy manažerů ČT se staly klíčovým bodem agendy Rady České televize. Členové Rady