3. 10. 2011 / Boris Cvek
Srovnávat Cimrmana a sv. Václava, jak to dělá Jiří Jírovec, mi přijde
odpudivé. Míval jsem Cimrmana rád jako svébytný druh humoru do té doby, než
si ho Češi v jakési anketě zvolili za osobnost našeho národa. Domnívám se,
že v životě nelze obstát pouze se srandičkami a mystifikacemi a šibalským
úsměvem nad tím, jakou směšnou pitomost jsme to zase řekli nebo vymysleli.
Když budeme brát utrpení, smrt, přátelství, věrnost, lásku, obětavost vážně
a ne jenom jako nějaké hloupé vtípky, budeme se muset vracet k vážnému
poselství naší civilizace, k němuž patří i svatováclavská legenda, ať už je
fakticky pravdivá, nebo ne.
Bez ohledu na to, zda se to stalo tak, jak
vypráví tehdy ještě nerozdělená církev, ta legenda má velké poselství,
mnohem důležitější v lidském životě, než jsou cimrmanovské srandičky.
Někdy
v životě prostě nestačí vtipkovat a mít se dobře, někdy v životě jde o hodně
a ukazují se charaktery. A jsou to ty nejzásadnější chvíle lidského života.
Cimrmanovské "přesvědčení" nemůže stačit k tomu, aby člověk obětoval svůj
život pro druhé.