Je rozumné prosazovat českou výjimečnost?
28. 10. 2009 / Ondřej Novotný
Vydání knihy Mary Heimannové Československo: Stát, který selhal, a především recenze, kterou o ní napsal Jan Čulík, vyvolala u několika autorů záporné reakce. Stejně jako autoři reakcí jsem knihu nečetl, a proto ji nechci komentovat, ale argumentační prostředky Pavla Kelly-Tychtla a Tomáše Koloce mě nenechávají klidným. V jejich článcích se objevuje výtka, že autorka nemohla dostatečně pochopit kontext české historie, čemuž po přečtení jejich reakcí rozumím spíše, jako že nemohla pochopit českou výjimečnost (exception tchèque). U obou autorů je Heimannové vyčtena neznalost, ať už jazykových schopností (polština, maďarština...) nebo přímo faktické chyby ohledně české historie (viz "Už z této recenze se ale lze dozvědět, v jakém duchu je kniha, předně plná faktických chyb, koncipována.").
Myslím si, že uvádět tyto argumenty na základě recenze není korektní a že jejich cílem je spíše navodit představu, že existují jiné, lepší "brýle", kterými se můžeme dívat na českou historii, zejména v období tzv. kritických okamžiků. O tom, že tyto "brýle" existují, se ale zmiňuje už J. Čulík na úvod své recenze. K problému připojuji i několik svých poznámek, píše Ondřej Novotný z Université Libre de Bruxelles.