Když Ivan Langer (ODS) před dvěma týdny interpeloval ministra spravedlnosti Jaroslava Bureše ve věci průtahů kolem případu vraždy, jež se udála v roce 1951 na česko-německé hranici, zdálo se vše jasné. Vysoký důstojník komunistické rozvědky Oldřich Kvapil tehdy zastřelil rakouského státního příslušníka Štefana Kollmanna; za svůj čin nebyl nikdy odsouzen. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) podal v roce 1999, těsně před skončením desetileté promlčecí lhůty, státnímu zástupci návrh na podání obžaloby, ale vinou prezidentské kanceláře, která přes dva roky zadržovala vyšetřovací spis, se v trestním stíhání nemohlo pokračovat.

Prezidentovi lidé tudíž brání průchodu práva, což je jednání, pro něž není omluva.

Skutečnost je méně černobílá, ale o to zajímavější. Skoro vše, co I. Langer ve své interpelaci tvrdil, se při bližším zkoumání ukazuje jako více nebo méně nepřesné.

Generál ve výslužbě, dnes čtyřiaosmdesátiletý Oldřich Kvapil, nebyl v roce 1951 ani estebák, ani komunistický aparátčík, ale loajální a zkušený důstojník armádní zpravodajské služby. Za války prošel ruským zajetím, poté sloužil ve Svobodově armádě a z válečného tažení si odnesl několik zranění - dodnes má v plíci střepinu granátu. Mnozí z jeho spolubojovníků, včetně předsedy Svazu bojovníků za svobodu Jakuba Čermína, na něho nedají dopustit. I další život bývalého rozvědčíka nedokládá obraz surového bolševického zabijáka, který se Langer ve své interpelaci pokoušel navodit. Kvapil dlouho působil jako učitel ve vojenském školství a začátkem 70. let byl spolu s několika svými kolegy stíhán za to, že v roce 1968 umožnil na zařízení vojenské školy, kde působil, tisk "protisovětsky" zaměřené periodické publikace.

Ani Štefan Kollmann, sudetský Němec původem údajně z Liberce, nebyl neviňátko nebo hrdina protikomunistického odboje. Jeho zpravodajská zkušenost zahrnovala službu v Abwehru a po válce začal sloužit oběma stranám. Když ho československá špionáž odhalila jako dvojitého agenta, rozhodla se ho zlikvidovat.

Co se tehdy před 51 lety na hranicích skutečně stalo, ví jen sám Kvapil, a ten nemá důvod to prozradit. Verze, kterou poskytl pro úřední záznam (Kollmannova smrt, protože k ní došlo na německém území, se v Československu oficiálně nevyšetřovala), není zcela věrohodná. Podle ní se ho Kollmann pokusil přemoci a násilím odvést s sebou za hranice. Únos jednoho z nejvýše podstavených mužů v rozvědce by byl katastrofou pro celou agenturní síť, proto se Kvapil postavil na odpor a Kollmanna v potyčce zastřelil.

Potíž je v tom, že zatímco Kollmann byl neozbrojen, Kvapil měl u sebe samopal a revolver a i když tvrdí, že byl v souboji diskvalifikován nedávným zraněním, které mu bránilo v pohybu, zdá se těžko k uvěření, že by mohl o deset let staršímu muži podlehnout. Daleko pravděpodobnější je varianta naplánované likvidace nepohodlného "krtka" - takových případů ostatně byly v dějinách studené války ne-li stovky, pak určitě desítky.

Otázkou tedy je, proč se starý případ po roce 1989 znovu otevřel, když valná většina z těch, kdo se provinili vážnějšími prohřešky, mj. mučením vyslýchaných, spravedlnosti uniká. Vysvětlení, proč se ÚDV zaměřil na případ generála Kvapila, je prosté: protože zde bylo k dispozici doznání pachatele a jeho obhajoba nutnou obranou se neopírala o žádné snadno dostupné důkazy (vražda se řádně nevyšetřila ani v Německu, kde spis údajně zabavila pro své potřeby americká tajná služba), "vyšetřování" mohlo být relativně snadné a ÚDV, jenž je všeobecně považován za nejméně kompetentní z orgánů činných v trestním řízení, mohl s minimální námahou vykázat v kolonce Vyšetřeno další případ.

Průtahy, které do řízení vnesla Kancelář prezidenta republiky (KPR), byly bez nejmenších pochyb úmyslné, ale lze téměř s jistotou vyloučit, že by motivem bylo, jak I. Langer v emocemi podbarveném projevu naznačoval, bránit spravedlnosti. Okolnosti případu totiž ukazují, že O. Kvapil milost dostat nemohl - nebyl k tomu důvod - ale státní zástupce nebo nejpozději soud měl rozhodnout, že jeho čin není zločinem komunismu, který nebyl stíhán z politických důvodů (podle § 5 zákona o protiprávnosti komunistického režimu se "do promlčecí lhůty trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby"), nýbrž šlo o brutální, nicméně - zvlášť v té době - nikoli neobvyklou a z hlediska trestního práva již dávno promlčenou zpravodajskou operaci. Havlova kancelář se rozhodla dosáhnout stejného výsledku jinými prostředky.

Je jistě možné a správné poukázat, že KPR zadržením spisu překročila svou pravomoc a zvolila postup, k němuž není ze zákona oprávněna (chabá obhajoba Iva Mathého, že zákon nestanoví v případě udílení milostí žádné lhůty, neobstojí), avšak závěry, k nimž došel Ivan Langer, mají ke skutečnosti velmi daleko. Ať chceme nebo ne, studená válka, minimálně v oboru špionáže a kontrašpionáže, byla symetričtější, než jsme ochotni si přiznat. Toužíme-li to jednoduchém obrazu hrdinných obránců hodnot svobody a demokracie a bestiálních bolševických vrahů, měli bychom nechat historii stranou a raději jít do kina na Jamese Bonda.

A poučení? Z hole na prezidenta se v Langrově ruce stal obstojně zahnutý bumerang: "Chcete ideologickou lež místo historické pravdy? Volte ODS, stranu jednoduchých odpovědí na složité otázky!"