Jsem si jist, že rozhodnutí nového prezidenta Kolumbijské univerzity Lee Bollingera, který zastavil proces hledání nového děkana pro tamější postgraduální novinářskou školu a nařídil, aby si škola nově definovala své poslání, je založeno na uvažování, velmi podobném Lieblingově.

Sám nejsem ani pro novinářské školy, ani proti nim, pokračuje autor. 54 procent všech zaměstnanců newsroomu v novinách má v Americe diplom absolventa univerzitního novinářského kursu nebo kursu v oboru komunikací. Velmi pochybuji, zda vzdělání, které tito novináři obdrželi, bylo skutečně životně důležité. (Vůbec mám velké pochybnosti, kolik vzdělání o novinářské práci se dostalo absolventům kursů v oboru komunikací.) Nejsou to ovšem ani držitelé postgraduálních novinářských diplomů.

V amerických médiích má postgraduální diplom z novinářské fakulty jen asi 10 procent novinářů a podle mého názoru to neznamená vůbec nic. Za 17 let práce v novinářské branži, kdy jsem najímal a propouštěl množství novinářů, nebyl nikdy žádný absolvent novinářské školy o nic lepší než mnoho absolventů anglistiky, které jsem zaměstnával. Raději zaměstnám někoho, kdo dokáže napsat brilantní diplomovou práci o Chaucerovi, než někoho, kdo se naučil, jak psát reportáže a být technickým odborníkem na počítačové programy. Jestliže se vám podaří porozumět Chaucerovi, máte šanci, že se vám podaří dekódovat poměry na radnici. Jestliže získáte diplom jako absolvent žurnalistiky, který rozumí počítačům, dám vám práci, abyste mi nově zformátovali můj pevný disk.

Kdyby byla škola žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě zrušena, největší ztrátu by samozřejmě utrpěly pomocné síly, které udržují v provozu technické zařízení, a vlastníci budov. Žurnalismus sice občas učí vynikající lidé, ale přiznejme si, že na většině novinářských škol jsou učiteli stárnoucí novináři, kteří novinářskou práci přestali dělat, protože 1. zlenivěli, anebo 2. chtěli najít další kariérní šanci, když je v jejich novinách nepovýšili, anebo 3. jsou vyhlaslí a unavení, anebo 4. zamilovali se do života na univerzitě.

Takže jestliže mají školy žurnalismu jen okrajovou hodnotu pro sdělovací prostředky, jimž údajně slouží, proč nepodpálit Kolumbii a dalších asi sto novinářských škol? Když jsem však hovořil s kolegy novináři, všichni na studium na nejlepších amerických novinářských školách nadávali: pokazovali na to, že to, co studovali, bylo povrchní, a kritizovali své profesory jako kolaboranty a ještě mnoho horšího. Nikdo z nich však přesto nelituje, že do té školy chodil. Ani neříkají, že měli studovat něco jiného.

Všichni čtyři slavní američtí novináři, jichž jsem se na toto ptal, měli neartikulovanou touhu pracovat jako žurnalisté, když zažádali o postgraduální studium, ale nevěděli, jak se k novinám dostat. Potřebovali jakýsi spolehlivý průvodní list, který by jim umožnil dostat se do novinářské profese. A to je nejjednodušší ospravedlnění, proč by novinářské školy asi měly i nadále existovat. Novinářská škola vám poskytne příležitost prozkoumat svůj zájem o novinářskou práci pod rouškou chození do školy. Téměř všechny novinářské školy posílají své studenty na praxi do skutečných novin, dke člověk získá zkušenosti a kontakty.

Se svými nynějšími zkušenostmi by slavní novináři, které autor interviewoval zřejmě dokázali získat dobré novinářské postavení i bez novinářské školy. Jenže ty zkušenosti neměli a nevěděli, jak dobré novinářské místo získat. V tom je ten rozdíl.

Bollinger by měl jasně říct o své žurnalistické škole na Kolumbijské univerzitě toto: Stejně dobré novinářské vzdělání jako u nás získáte, budete-li pracovat rok v novinách na malém městě. Proč vydávat 10 000 dolarů školného za to, aby vám někdo vykládal o novinářské práci, když se můžete sami naučit o novinářské práci víc tím, že ji budete praktikovat a vydělávat 18 000 dolarů ročně? Avšak pokud si nejste jisti, zda opravdu chcete být novinářem, žurnalistická škola je pak možná pro vás. Nikdy nikomu neuškodila. Anebo pokud pracujete v nějakých novinách v opravdu zapadlém městě a potřebujete se odtamtud dostat, přijďte do naší novinářské školy.

Novinářská škola by taky měla vydávat vlastní noviny, které dělají její studenti. Postgraduální novinářská škola bez vlastních novin je jako postgraduální škola cyklistiky bez jízdních kol.

Také bych od studentů žurnalistiky vyžadoval, aby usedli na tvrdou židli a ke klávesnici (ale nikoliv k počítači, nýbrž k psacímu stroji, aby texty nemohli počítačem zkopírovat) a opsali vlastnoručně několik velkých klasických žurnalistických děl, aby se 1. naučili rytmu a stylu významných žurnalistických textů (v ČR by stačilo opsat komentáře např. Ferdinanda Peroutky, nebo eseje Josefa Škvoreckého či Josefa Jedličky, mnoho velkých novinářů v současné době nemáme, pozn. JČ) 2. a aby si uvědomili, jak únavnou prací je skutečná novinařina.

Všechny katedry žurnalistiky se musejí zbavit veškerých vazeb na PR a reklamní agentury - hrozí totiž nebezpečí kontaminace. Všeobecně vzato, pracovníci PR a reklamních agentur jsou nepřáteli novinářů, s výjimkou případů, kdy pracují pro vaše noviny, v kterémžto případě jsou přímými nepřáteli vašich novin.

Požaduji také, aby byli novináři do určité míry gramotní v matematice (musejí rozumět statistikám, způsobům, jak se zjišťuje veřejné mínění). Také by měli umět základy reportérské práce a měli by být seznámeni se zákony o pomluvě.

Kurzy na mnoha novinářských školách připomínají školní doučování. Na jedné novinářské škole se jeden celý rok jen psaly v hodinách praktické žurnalistiky jednoduché oznamovací věty.

Novináři by také měli být seznámeni s novinářskou etikou, s filozofií novinářské práce a s historií novinářské práce - potíž ovšem je, že nejlepší, nejetičtější a nejvíce filozoficky a historicky znalí novináři nemají oficiální kvalifikaci v těchto oborech... Člověk se stává novinářem přesně tak, jak se stáváte chirurgem - ohledáváte, improvizujete, vyškrtáváte a kopírujete.

Studenti žurnalistiky by měli chodit na filozofii na katedru filozofie a nikoliv na kurzy "filozofie žurnalismu".

Největším nebezpečím je, že Bollingerova reforma na Kolumbijské univerzitě by mohla být úspěšná. Obávám se, píše autor, že jeho nová postgraduální škola žurnalismu bude nesmírně akademická a že ostatní školy ji budou napodobovat.

Jenže novinářská práce závisí na lidech bez kvalifikace, na propadlících, na outsiderech, na diletantech, na frustrovaných právnících, na otevřených alkoholicích - a ano, na psychopatech s tvůrčími schopnostmi - má-li si zachovat krev a energii.

Přeji tedy Bollingerovi úspěch. Ale ne moc, uzavírá autor.