Bomba, která zašla příliš daleko

Robin Cook řekl v sobotu, že to byla jedna tragická válečná nehoda, ale bombardování čínského velvyslanectví letadly NATO je daleko více. Byl to čin monumentální nekompetence ve válce, která je od samého začátku charakterizována vojenskými chybami a politickým zbabělstvím - anebo v případě Tonyho Blaira, politickou neodpovědností. Tato válka začala pošetile, pokračovala pošetile a teď, po čtvrteční schůzce G8, to vypadá, jako že neskončí jasným vítězstvím pro NATO, ale mírovou dohodou se Slobodanem Miloševičem. Ať je to jakkoliv ponižující, mírová dohoda je lepší než válka, která zhoršila zlo, které měla porazit.

Bombardování velvyslanectví, ať je jakkoliv šokující, by nás nemělo příliš překvapovat. Většina bomb NATO našla své cíle, ale mnoho z nich nikoliv. Zpravodajské služby musely vědět, že je čínské velvyslanectví nebezpečně blízko terčům útoků a že tam pracovníci velvyslanectví nejen pracují, ale i bydlí. Snad ani neexistují citlivější místa. Čína je trvalým členem Rady bezpečnosti OSN, jejíž podporu potřebují západní vedoucí představitelé, pokud má být jejich mírový plán o sedmi bodech přijatelný pro Rusko. Jako trvalý člen Rady bezpečnosti OSN má Čína právo vetovat veškeré rozhodování OSN. Dosud vládl předpoklad, že to Čína neučiní. Je pravda, že čínská vláda zastává vůči akci NATO proti Jugoslávii zvláště nepřátelský postoj. Její vlastní vojska okupují Tibet a nelíbí se jí precedent, že by Západ intervenoval na území jiných států. Čínské veřejné mínění svou vládu podporuje. Čínský tisk zobrazuje prezidenta Clintona s Hitlerovým knírkem a poukazuje, že slova NATO a Nazi se píší podobně.

Avšak Čína většinou používá svého veta jen tehdy, když jsou přímo ohroženy její zájmy. Dalo se předpokládat, že Rusové přesvědčí Čínu, aby v Radě bezpečnosti alespoň mlčela. Páteční bomby možná rozbily víc než jen budovu velvyslanectví. A čím déle bude bombardování pokračovat, tím bude všechno složitější. Bomby nevyřešily nic. Jak jsme předpověděli na začátku této války, naprosto selhaly při vyplnění původního úmyslu: zabránit humanitární katastrofě. NATO přišlo o většinu své věrohodnosti. Neexistuje žádné ospravedlnění pro užívání tříštivých bomb a žádné ospravedlnění pro bombardování televizních stanic a dalších cílů, které připraví obyvatele Srbska o potraviny, pohonné hmoty a teplo. NATO bylo nyní nuceno využít nenásilných metod, jako je ropné embargo a diplomatické úsilí zaangažovat Rusko. Tyto metody však měly být použity na začátku.

Tony Blair z toho všeho nevychází v příliš dobrém světle. Jeho vláda byla minulý týden dva roky v úřadu. (...) Analýza všech relativních úspěchů Blairovy vlády za poslední dva roky je nyní zastíněna způsobem, jímž Blair zatáhl tuto zemi do něčeho, o čem se možná ukáže, že to byla největší zahraničněpolitická chyba od suezské války v roce 1956.

Blair zastává mezi západními politickými představiteli velmi tvrdý postoj. Bill Clinton se neustále ohlíží na neochotný Kongres a na americkou veřejnost, která nikdy příliš nepodporovala vyslání pozemních vojsk a i tato podpora nyní ještě dále poklesla. Německý kancléř také váhá, protože německé veřejné mínění se začíná stále více stavět proti bombardování. Jenom Blairova tvrdost jak se zdá stále sílí. (...)

Důležité podrobnosti zůstávají v dokumentu skupiny G8 nevyřešeny. Je samozřejmě možné, že Miloševič ustoupí, pokud ano, bude to pravděpodobně úspěchem ruské diplomacie. Druhá možnost je, že Miloševič zůstane vzdorný a rozhodne se, jako Saddám Husajn, že vojenská porážka mu přinese domácí politické vítězství. Pro jestřáby z NATO to možná bude obráceně - budou mít vojenské vítězství, ale politickou porážku.

Nejpravděpodobnější je nyní mlžení. Tam jsme se dostali po šesti týdnech bombardování, Bůh ví po kolika mrtvých a po vytvoření téměř jednoho miliónu uprchlíků. Válka neměla být nikdy zahájena, jak jsme argumentovali od počátku. Srbsko, samozřejmě, nemůže vyhrát, ale není nemyslitelné, že jestřábi z NATO, mezi nimi Blair, mohou ještě prohrát.