Takto nelze získat lidi na svou stranu

Bombový zásah čínského velvyslanectví v Bělehradě byla politická katastrofa, která hrozila už dlouhou dobu. Bylo to jasné v hluku a zmatku po dopadu bomby. Zaměstnanci velvyslanectví byli odvedeni z budovy, s obličeji pokrytými prachem anebo začerněnými kouřem. Hasiči prohledávali poškozenou strukturu budovy. Šokovaný čínský činitel začal sepisovat seznam, jestli náhodou ještě někdo nezůstal uvnitř.

Pobavení pozorovatelé si kladli tuto otázku: jak si mohla bomba splést cestu a zasáhnout budovu, která byla umístěna samostatně uprostřed zahrady ve velké obytné čtvrti?

Činitelé prezidenta Miloševiče měli připravenu škodolibou odpověď . Není pravda, konstatovali, že se NATO vyhýbá civilním obětem. Naopak se záměrně zaměřuje na civilní oběti. Je to, tvrdí srbská propaganda, úmyslná genocida, kterou vede NATO proti srbskému národu. To je obvinění, které nese přirozeně v Bělehradu určitý ironický podtext.

Nicméně, pověst NATO ohledně civilních obětí není dobrá. Oficiální údaje sice nejsou k dispozici (bělehradská vláda je věrna svým komunistickým kořenům a nechce poskytnout svým občanům příliš mnoho informací, aby v nich nevyvolala hněv), ale podle nejpřesnějších odhadů za 47 dní bombardovací kampaně zaynulo přibližně 480 civilních osob - 10 civilistů každý den.

Problém bomb a střel, které zasáhnou jiné cíle, se zdá být méně vážný, než ve skutečnosti je, protože je mezinárodní pozornost soustředěna na Bělehrad, a ten nebyl cílem tak silného bombardování jako Novi Sad nebo Nis - druhé a třetí největší město v Srbsku. Trochu to vypadá, že se ohledně Bělehradu drží plánovači NATO zpátky, protože jsou v Bělehradu srbské i mezinárodní sdělovací prostředky. Méně bombardování a opatrnější útoky znamenají méně katastrof.

V Bělehradu, až na několik výjimek, jsou místa bombardována s pozoruhodnou přesností. Nikdo z nás, co bydlíme v hotelu Hyatt, nezapomene hvízdavý zvuk střely s plochou dráhou letu, která před čtrnácti dny přeletěla těsně nad střechou hotelu a zlikvidovala rozhlasový vysílač na střeše budovy Usce, která je naproti. Stožár vysílače byl u základny asi 3 metry široký.

Ve městech Novi Sad a Nis, a na jiných místech v Srbsku a v Kosovu, kde nejsou zahraniční novináři, způsobilo silnější bombardování větší nehody. V pátek zasáhly tříštivé bomby, jejichž cílem bylo zničit letiště v Nisu, omylem tržiště a nemocnici.

Tyto bomby explodují ve vzduchu a vrhají kusy šrapnelu do velkého okruhu. Při používání proti lidem jsou tříštivé bomby jednou z nejstrašlivějších zbraní moderní války - a  NATO použilo dvou z nich za denního světla nad rušným městským centrem.

Výsledek byl hluboce šokující. Srbská propagandistická mašinérie se nyní, opožděně, už dobře zorganizovala a efektivně shromažďuje skupiny novinářů, domácích i zahraničních, a převáží je na místa těchto katastrof. Novináři a kameramani dorazili do Nisu během několika hodin a nalezli mrtvé a raněné ještě v ulicích, kam padli.

Omlouvat se posléze, to nefunguje. Kontrast je prostě příliš velký mezi strašlivými scénami lidí, kteří jsou rozseknuti napůl kusy šrapnelu, anebo kteří se vypotácejí šokováni z hořícího velvyslanectví a mezi vzorně oblečeným oficiálním mluvčím v Bruselu, který následujícího dne rychle vysloví formální omluvu. Každá válka je v současnosti zároveň bojem o mysli lidí - a takovýmto způsobem nikdo na svou stranu lidi nezíská.

Prezident Miloševič to ví velmi dobře a využívá každé nové hrůzy velice efektivně. NATO dělá chybu, když se domnívá, že čím silněji na něho bude útočit, tím více to ochromuje jeho vůli. Čím silněji NATO na Miloševiče útočí, tím pravděpodobněji dojde k nějaké chybě a tím víc z toho má Miloševič prospěch.

Ti opoziční politikové, kteří měli odvahu postavit se proti Miloševičovi, se dostávají v důsledku chyb NATO do velmi obtížného postavení. Jsou obviňováni z neloajality.

Za posledních 10 dní promluvili do mezinárodních sdělovacích prostředků Vuk Obradovič a Zoran Djindič. Obradovič poskytl v Bělehradu rozhovor BBC a požadoval, aby byl Miloševič odstraněn z trůnu. Djindič, který byl interviewován BBC v Černé Hoře, požadoval, aby byl Miloševič souzen za válečné zločiny.

Reakce z oficiálních kruhů v Bělehradu byla divoká. Levicová strana JUL, jejímž vedoucím představitelem je Mira Markovičová, manželka prezidenta Miloševiče, prohlásila, že jsou oba muži zrádci a že by měli být postaveni před lidový soud. Čelná činitelka této strany, Taťána Lenardová, která je také šéfredaktorkou zahraničního zpravodajství srbské státní televize, RTS, vystoupila v této televizi s obdobným, trochu mírněji formulovaným obviněním.

V pátek jsem se s ní setkal v nádherném starém Hotelu Moskva ve středu Bělehradu. Lenardová bývala dříve známou zahraniční korespondentkou a  viděl jsem její práci v několika zemích světa. Natočili jsme s ní pro BBC rozhovor o tom, jak odsuzuje opoziční politiky.

Začal jsem námitkou, že k takovým odsudkům nedochází v demokratické zemi. My jsme ale ve válce, odpověděla, a bylo demokratické od organizace NATO bombardovat budovu televize RTS?

NATO konstatovalo, že je RTS jen hlásnou troubou prezidenta Miloševiče, reagoval jsem a dodal jsem, že to svým útokem na srbskou politickou opozici Lenardová přece sama dokazuje.

BBC není o nic lepší, odpověděla ona, BBC je pouze hlasem NATO a jiné hlasy nejsou povoleny. Váš hlas bude povolen, řekl jsem.

Ne, odpověděla, vy si z toho sestříháním vyberete, co se vám bude hodit.

Poukázal jsem na to, že RTS nepovoluje přístup do televize vůbec žádným opozičním politikům. "Nejsem ředitelem RTS," odpověděla Lenardová.

Byl to dobrý, konfliktní rozhovor, který jasně informoval o oficiálních postojích Miloševičových úřadů, ale tyto postoje byly vyjádřeny živěji než normálně, protože je Lenardová zkušená televizní novinářka. Sestříhal jsem ho tak, jak jsem to tady popsal, a rozhovor byl předložen srbské vojenské cenzuře, než měl být odeslán automobilem přes rumunskou hranici do města Timisuara, odkud se měl poslat do Británie přes satelit.

Jenže rozhovor se tam nedostal. Lenardová byla přítomna u vojenské cenzury, protestovala proti části rozhovoru. Cenzoři, dost slušní lidé, jejichž úkolem je zajistit, aby na veřejnost nepronikla žádná vojenská tajemství, museli souhlasit - jako politická kolegyně a přítelkyně prezidentovy manželky má Lenardová velký vliv.

Vykuchaný rozhovor nestál za dlouhou cestu automobilem do Timisuary ani za poplatek ve výši 1500 liber za odvysílání před satelit do Londýna. Vyhodili jsme ho. Nejen že bylo zabráněno Vuku Obradovičovi a Zoranu Djindičovi, aby vystoupili v televizním zpravodajstvím ve vlastní zemi, nesměli se objevit ani ve vysílání BBC.

Ve srovnání s tím, co se stalo v Nisu nebo na čínském velvyslanectví je to maličkost. Ale toto je válka, která se vede na všech frontách. A jak NATO zjišťuje ke své újmě, vojenská fronta je méně důležitá než je fronta veřejného vnímání.