Sémě zrady
Je nutno odsoudit mírovou dohodu, která by poslala etnické Albánce zpět k jejich mučitelům
Tento článek od Melanie McDonaghové vyšel 9. května 1999 v týdeníku Independent on Sunday.
Za jakým účelem se vedla válka v Kosovu? Masakry, zbavování majetku, lovy na lidi maskovanými příslušníky ozbrojených milic, vypalování domů, vítězný zpěv polovojenských jednotek, jak Albánci opouštěli své vesnice. Teď už to víme. Válka se vedla proto, aby Albánci zůstali pod srbskou suverenitou - jako by se nic nikdy nestalo. To je jediná možná interpretace, jakou můžete vysvětlit Clintonovo prohlášení, když v pátek přiletěl do Frankfurtu: že Albánci mají právo na autonomii "kterou jim poskytl pan (sic!) Tito a kterou jim před deseti lety odebral pan Miloševič." Výborně. Bělehradská vláda si podrží Kosovo, Albánci, budou-li mít štěstí, se vrátí domů, jako kdyby k událostem posledních šesti týdnů - přesněji řečeno, k událostech posledních devíti měsíců - vůbec nedošlo.
A samozřejmě, nikdo se nezeptá Albánců, co si o tom myslí. Minulý týden se sešli ministři zahraničních věcí skupiny G8, jejímž členem je i Rusko, aby zflikovali mírové řešení. Pro Albánce to bude znamenat život nebo smrt, návrat nebo exil, ale nikdo se jich nezeptal na jejich názor. Albánci tu dohodu jen budou muset podepsat.
Teď se ale stejně nevěnuje už příliš mnoho pozornosti Albáncům, kvůli nimž jsme šli do války. Způsobil to zásah NATO na čínském velvyslanectví. Stejně jako ona paní maskérka, jejíž smrt při bombardování srbské televize tak dojemně vylíčil John Simpson z BBC, několik úmrtí na onom kousku Bělehradu, které je čínským územím, okamžitě zastínilo lidské vlny, které stále prchají z Kosova před etnickým očišťováním. Pro listy, jako je náš týdeník, je to podivný morální astigmatismus, kde několik desítek neúmyslných a litovaných smrtí, které způsobilo NATO, se dokáže jaksi tyčit v takové velikosti, jako neviděné a systematické vraždění, k němuž stále dochází v této chvíli v Kosovu. Nemáte tu perspektivu, když stojíte tak jako já na hraničním přechodu a díváte se na příchozí, kteří přežili etnické očišťování. Některé ženy, jak jdou kolem, vás chytnou za ruku, pláčí, a snaží se vám vykládat zmateným a nesouvislým způsobem o vraždění, k němuž došlo v jejich ulici. Některé z nich to ani nedělají slovy. Vzpomínám na jednu starou paní, která se snažila sdělit, co se stalo, když byla očištěna Gjakova. Učinila to tak, že udělala rukou gesto přes krk a prstem obkroužila oko, aby ukázala, jak byli muži zabíjeni a jak byli zohavováni. Jiná ubohá paní, která byla svědkem toho, jak srbské polovojenské jednotky odvedly jejích sedm synů a ona neví kam, ani nemluvila, spíš jen pořád plakala. A přesto tyto příběhy, každý jednotlivý z nichž je daleko víc šokující než příběh příbuzných mrtvých čínských diplomatů, nemají žádnou váhu na škále morálního rozhořčení, které kalibruje intenzitu prohlášení z Rady bezpečnosti OSN.
A jaký je ten mír, který diplomatické společenství vnutí Albáncům? Prohlášení ze skupiny G8 slibovalo "politický proces směrem k vytvoření dočasného politického rámce, který poskytne podstatnou samosprávu pro Kosovo, přičemž plně využije dohod z Rambouillet a principů suverenity a územní nedotknutelnosti Federální republiky Jugoslávie a ostatních zemí v regionu."
Mohu to přeložit do normálního jazyka? Znamená to, že vyhrál Slobodan Miloševič, alespoň v diplomatické oblasti. Znamená to, že úsilí Albánců získat právo, aby se Kosovo smělo odtrhnout od nadvlády Bělehradu, tak jako to učinily ostatní části Jugoslávie, bylo nadarmo. Znamená to, že od Albánců bude znovu a znovu požadováno, aby podepsali onu neuspokojivou smlouvu, kterou dostali v Rambouillet, i když od té doby jich bylo 875 000 z Kosova vyhnáno a desetitisíce z nich byly usmrceny. Nikoliv jen omylem, jako srbští civilisté, kteří se stali obětí bombardování NATO. Tito lidé byli usmrceni záměrně, zblízka, nožem do hrdla, pistolí do hlavy, činiteli občanské správy, jíž se mají nyní znovu podřídit.
Tak z těchto důvodů jsme bombardovali Bělehrad, Nis, Novi Sad, Podgoricu? Pro tento výsledek? Obrovský rozdíl mezi našimi schopnostmi a výsledkem, mezi naší rétorikou a mírovým plánem je naprosto šokující. Nikdo nikdy nesliboval, že Západ poskytne Kosovu nezávislost, nebo alespoň rozumné řešení protektorátu, ale v důsledku intenzívního morálního rozhořčení našich politiků ohledně podstaty srbského režimu zdá se být poněkud podivné, že na konci této války je Kosovo ústavně tam, kde bylo v únoru a že Slobodan Miloševič bude tak daleko od pravděpodobnosti, že bude pohnán před mezinárodní tribunál válečných zločinů, jako tomu bylo před sedmi týdny.
Před týdnem jsem stála na hraničním přechodu v Bozai, na hranici Černé Hory a Albánie, vedle mě stál malý katolický kněz z Kosova, otec Nike Ukgjini. Dívali jsme se na uprchlíky: na mladou ženu, která nesla dvojčata ve dvou taškách na děti, na starou paní oblečenou do tradičních volných kalhot, v jedné ruce hůl, v druhé umyvadlo z umělé hmoty, na tucet Romů se starými kufry. Byl to pohled, na který jsme si už dávno zvykli, ale kněz si zoufal. Řekl tiše, jak se na ně díval: "Bojím se, že to je jen diplomatická hra." Měl pravdu.
Avšak potíž s touto diplomatickou hrou je to, že naprosto ignoruje lidi, kterým měla tato válka pomoci. Před několika dny jsem hovořila s uprchlíky z regionu Skanderai a zeptala jsem se jich, jestli by přijali autonomii pod srbskou správou - namísto mezinárodního protektorátu, po němž by následovalo sebeurčení. Jen se tomu smáli.
Autonomie by byla v pořádku, uvedli, ještě letos v únoru, ale pohleďte, co se stalo od té doby. Před měsícem přihlíželi z kopců očišťování své vesnice. Viděli, jak 150 jejích obyvatel - příliš starých nebo příliš nemocných na to, aby mohli odejít - bylo srbskými polovojenskými jednotkami zastřeleno.
Tito muži hovoří zcela kategoricky o tom, za jaké situace budou ochotni se do té vesnice vrátit: pod ozbrojenou ochranou NATO. Ozbrojená ochrana jim byla sice nyní přislíbena, ale nevím, jak budou reagovat na americký ústupek, že v mírových sborech budou jednotky NATO i jednotky, které nejsou součástí NATO, každé pod samostatným velením: jednu oblast bude kontrolovat řekněme rusko-ukrajinská vojenská správa, jinou americko-britská vojenská správa. Hádejte, kam se Albánci nebudou moci vrátit? A z prohlášení skupiny G8 není ani jasné, jestli budou mírové sbory lehce ozbrojeny pro vlastní ochranu jako v Bosně, anebo takovým způsobem, aby mohly ochránit uprchlíky. A zatímco je zcela jisté, že KLA bude odzbrojena, John Speller, činitel britského ministerstva obrany, hovořil ležérně o tom, že bude povoleno "symbolickému množství" srbských jednotek zůstat v Kosovu.
Nedovedu si nyní představit nikoho, kdo má morální autoritu, že by se vzdal albánských aspirací na nezávislost. takový člověk by byl okamžitě odmítnut jako zrádce nebo zavražděn národem, jehož jménem by to učinil. Neudělá to ani Ibrahim Rugova, šéf ústavní strany LDK, ani Hašim Thaci, šéf KLA. A nemá cenu s nimi hovořit o kompromisu: už se o něj pokusili. Po většinu deseti let od té doby, co Kosovu odebral Miloševič jeho autonomii, podporovali Albánci Ibrahima Rugovu při jeho nebalkánské politice pasívní resistence vůči Bělehradu.
Je moc hezké, jestliže tento týdeník doporučuje Albáncům, že je lepší způsob než válka. V Rambouillet podepsala nedokonalý mírový plán dokonce i KLA. Skutečně se od ní nyní očekává, že to zase učiní? Existuje jiná alternativa. Vést tuto válku efektivně, prostřednictvím pozemních jednotek, s cílem utvořit mezinárodní protektorát, který bude nakonec nezávislý na Bělehradu. Bombardovací kampaň NATO nevyvolala srbskou kampaň etnického očišťování, ale odmítnutí západních vlád vyslat pozemní vojska, nebo ozbrojit KLA, či obojí, způsobilo, že etnické očišťování nebylo nikdy efektivně zastaveno. Důsledek takové války, konečná nezávislost, by neznamenal, že každá etnická menšina na Balkáně by tím získala právo změnit hranice svého státu. Kosovo bylo federální jednotkou v bývalé Jugoslávii. To dává jeho obyvatelstvu ústavní nárok na sebeurčení, které jiné národnostní skupiny nemají.
Tak, jak nový mírový plán stojí, si plně zaslouží selhat.- Odměňuje etnické očišťování, ignoruje aspirace Albánců, a vytváří ze Slobodana Miloševiče balkánského Houdiniho, jemuž prochází vraždění. Za takovýto plán nestálo ničení Srbska ani prolévání albánské krve. Je to cíl, který nesvětí naše prostředky.
